Dobromila Lebrová: Bernard Bolzano, filozof, teolog a matematik - 160. výročí úmrtí.

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Bernard Bolzano byl vynikající myslitel, učitel a vychovatel, teolog a zároveň náboženský reformátor, matematik a logik.
Bernard BolzanoSvými myšlenkami daleko předčil svou dobu; některé myšlenky jsou platné dodnes, ba dokonce při jejich čtení máme dojem, neadresoval-li je nám a našim současníkům.
Jednu z nich můžeme uvést jako návod pro všechny nadšené idealisty, kteří se vrhají do politiky s představou, co všechno změní:
"Jak mnohý jinoch - kéž nyní nepředpovídám život žádného z vás, přátelé! - nastupuje s nejlepšími předsevzetími svou veřejnou dráhu! Pevně se rozhodl, že se nepoddá jako ostatní, že bude napomáhat potlačeným svatým právům lidstva a prosazovat zneuznanou pravdu; avšak, ach, netrvá dlouho a cítí, jak obtížné je plout proti proudu, potom se před ním otevře řada lákavých vyhlídek, jen když trochu uhladí své drsné zásady a rychlým povýšením a několika vyznamenáními se ho podaří chytře smířit s těmi, jimž vypověděl věčné nepřátelství.
Navazuje styky, přijímá úsluhy, zavazuje se, ztrácí svou svobodu - a v několika málo letech ho s údivem pozorujeme ve společnosti zlých bojovat právě proti té dobré věci, pro kterou jako jinoch kdysi hořel a kterou jako muž nyní nazývá vrtochem! Bojuje, pravím, proti dobré věci; avšak pro útěchu všech lépe smýšlejících mohu dodat: bojuje proti ní marně!" (Z eseje "Pozor na nepřátele dobré věci lidstva!" z r. 1809).
U nás byl velice ctěn pro svoji filozofii prvními českými buditeli - Dobrovským, Palackým, Čelakovským; pak se na něj poněkud pozapomnělo. Josef Jungmann jej sice ctil, ale v názorech na otázku českého národa se s ním neshodoval. Bolzano totiž uznával rovnost všech lidí i všech národů, ale podle tehdejšího skutečného stavu popsal, že český národ není tak vzdělaný jako německý. Cizina Bolzana zase naopak uznává - také více nyní, než dříve - jako matematika a logika. On sám ovšem prohlašoval, že bez matematiky filozofie možná není.
Bernard Bolzano, celým jménem Bernard (Bernhard) Placidus Johann Nepomuk Bolzano, se narodil v Praze v roce zrušení nevolnictví u nás - 5. října 1781. Narodil se v Platnéřské ulici v místě, kde dnes stojí část Městské knihovny, ale již brzy se jeho rodiče přestěhovali do dnešní Celetné ulice do domu U čtyř kamenných sloupů (dnešní Celetná č. 25), na kterém je jeho pamětní deska. Byl čtvrtým z dvanácti dětí, ale pouze on a prvorozený bratr Johann Baptist (1777-1859) přežili ostatní.
Krátce před jeho narozením zemřeli dva jeho starší sourozenci. Nejmilejší Bolzanův bratr Peter Wenzel (1797 - 1818) zemřel již jako vystudovaný lékař, když se nakazil při obětavém ošetřování nemocných tyfem. Milovaná sestra Františka Bernardovi zemřela na tuberkulózu v necelých patnácti letech. Ani on sám ale od mládí nebyl příliš zdravý, po celý život trpěl tuberkulózou.
Pamětní deska Bernarda BolzanaOtec Bernard Pompeius Bolzano (1737 - 1816) byl Ital ze severní Itálie, z města Nesso u jezera Como, ale v Praze zcela zdomácněl, matka Maria Cecilia Maurer (1754 - 1821) pocházela z pražské německé obchodnické rodiny. Otec byl obchodníkem s uměleckými předměty, ale jak sám Bernard Bolzano ve svém životopise poznamenal, nenavyšoval svůj zisk, takže přes celoživotní píli veškeré své úspory spotřeboval. Také Bolzano zdůrazňoval, že otec dbal i na blaho svých spoluobčanů. Maminka byla velmi zbožná; vdala se za mnohem staršího muže na přání svých rodičů - nejraději by bývala šla do kláštera.
Tatínek byl zřejmě na tehdejší dobu hodně sečtělý - četl spisy současných filozofů i spisy náboženské, nejen katolické, ale i protestantské, tedy i mladý Bernard s podobnými spisy velmi brzy sám setkal.
Nejdříve navštěvoval Bernard tzv. hlavní školu u Týnského chrámu. Tak se v té době nazývala trojtřídní škola, určená pouze pro chlapce, v níž se učilo pouze německy, s vyučovacími předměty vedle základních - „triviálních“ předmětů, které se učily v základní “trriviální“ škole - čtení, psaní a počty - ještě dějepis, zeměpis, matematika a fyzika.
V r. 1791 nastoupil na piaristické gymnázium v Praze na Nových alejích, dnes je v této budově průmyslovka sdělovací elektrotechniky se vchodem z ulice Panské. Zde s vděčností vzpomínal především na profesora Hermenegilda Grossmanna (1750 - 1807). Piaristická kolej
Jak bylo tehdy pravidlem, středoškolské vzdělání bylo ukončeno tzv. „filozofií“, třemi ročníky navazujícími na základní středoškolské vzdělání. Filozofii Bolzano absolvoval v letech 1796 - 1799. Na profesora matematiky, známého z Jiráskova F. L. Věka - pátera Stanislava Vydru (1741 - 1804) ve svých pamětech příliš nadšeně nevzpomínal, považoval ho za obhroublého. Sám se seznámil s dílem německého filozofa a matematika Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646 - 1716), na jehož dílo později velmi často navazoval.
Rozhodoval se o svém dalším povolání. Otec by byl rád viděl, kdyby se věnoval obchodu a jednou jej po něm převzal, ale Bernard toužil po vědě, což bylo tehdy nejspíše možné především ve studiu teologie. Zároveň se domníval, že tak nejvíce poslouží svému ideálu, čímž byl nejvyšší mravní princip. Jeho životním krédem totiž bylo: „Šťastným býti a jiné blažiti, toť úkol člověka.“
Hlavně otec, josefínský osvícenec, mu kněžské povolání rozmlouval, proto si Bolzano rozhodnutí oddálil a studoval ve školním roce 1799 - 1800 zároveň přednášky prvního a druhého ročníku filozofické fakulty - matematiku, astronomii, fyziku a chemii a starou i novou filozofii. Zde se především věnoval přednáškám profesora Františka Josefa Gerstnera (1756 - 1832) a toto studium ukončil s vynikajícím prospěchem.
Po roce rozvah začal však Bernard v r. 1800 studovat teologii na Karlo-Ferdinadově univerzitě v pražském Klementinu.
V r. 1804 se na výzvu svého oblíbeného profesora Jana Mariana Miky (1774 - 1816) přihlásil ke konkurzu na nově zřizovanou katedru náboženské vědy, zároveň se také na podzim r. 1804 úmrtím profesora Vydry uvolnilo místo profesora matematiky na univerzitě. I tohoto konkurzu se Bolzano zúčastnil, při kterém velmi dobře obstál, ale místo dostal starší uchazeč.
Zároveň také vydal svoji první matematickou práci o problému rovnoběžek „Betrachtungen über einige Gegenstände der Elementargeometrie“ (Úvahy o některých otázkách elementární geometrie). V březnu 1805 císař František I. (1768 - 1835) provizorně potvrdil návrh na jeho jmenování profesorem.
Knězem byl Bolzano vysvěcen 7. dubna 1805, 17. dubna nato se stal doktorem filozofie a 19. dubna téhož roku nastoupil místo profesora „náboženské vědy“. Snažil se učit „nezáživný“ ale povinný předmět poutavým způsobem, v souladu se svým vlastním přesvědčením. To sice způsobilo, že byly jeho přednášky oblíbené, ale vzbudilo to nevůli vídeňských církevních kruhů.
Bylo mu vyčítáno, že je přívržencem osvícenských filozofů Immanuela Kanta (1724 - 1804) a Friedricha Wilhelma Josepha Schellinga (1775 - 1854). Sám císař rozhodl, aby na místo profesora byli navrženi jiní kandidáti. Arcibiskup Wilhelm Florian Salm-Salm (1745 - 1810) prosadil Bolzanovo potvrzení pod podmínkou, že nadále bude přednášet podle učebnice, kterou napsal císařův zpovědník biskup Jakob Friedrich Frint (1795 - 1827). Bolzano sice podle učebnice přednášel, avšak se svými výhradami.
Svůj názor uplatňoval v krátkých kázáních studentům, nazvaných exhorty, které pronášel v univerzitním kostele svatého Salvátora na nynějším Křižovnickém náměstí v Praze. Exhortami odpovídal svým studentům na otázky, které je zrovna zajímaly, nejen z věrouky, ale z hlediska lidských problémů - například otázky rovnosti národů, ras i pohlaví, o potřebě lepšího společenského řádu podle nejvyššího mravního zákona apod.
Mezi lety 1810 až 1817 napsal Bolzano své první matematické spisy. Byly to např.: „Beyträge zu einer begründeteren Darstellung der Mathematik“ (Příspěvky k základnější představě matematiky) vydané v Praze nakladatelem Gaspardem Widtmannen v r. 1810, „Der binomische Lehrsatz“ (Binomická věta) vydáno nakladatelstvím C.W. Enders v Praze v r. 1816, „Rein analytischer Beweis des Lehrsatzes“ (Čistě analytický důkaz vět), vydaný nakladatelstvím Gottlieb Haase v r. 1817 v Praze..
Z oblasti geometrie byla jeho práce „Die drey Probleme der Rectification, der Complanation und der Cubirung“ (Tři problémy rektifikace, stanovení obsahu zakřivených ploch a stanovení krychlového obsahu), která vyšla v r. 1817 v Lipsku u nakladatele Paula Gotthelfa Kummera (1750-1835).
Další z jeho matematických prací, na nichž tehdy pracoval, byly pak vydány později také v zahraničí, když už měl v Rakousku zákaz publikovat. Vyšly v tehdy velmi významném německém nakladatelství Seidel v Sulzbachu v Bavorsku až v r. 1837. Bylo to jeho základní dílo v oblasti logiky „Wissenschaftslehre“ (Nauka o vědě nebo dříve překládáno jako Vědosloví). Pokud by se s tímto dílem mohl svět seznámit v jeho době, byl by to v logice předěl; jelikož jeho dílo bylo jaksi odloženo, logika se mezitím vyvíjela, takže když se stalo jeho dílo známým, nebylo už něčím tak převratným, jako v době svého vzniku.
V r. 1811 byl Bolzano nepříjemné povinnosti přednášet podle Frintovy učebnice zproštěn v důsledku zakročení strahovského opata Milo Johanna Nepomuka Grüna (1751 - 1816), který byl v té době univerzitním studijním ředitelem a který se v r. 1812 stal rektorem univerzity.
Prostředí kostela, kde Bolzano kázal, nepříznivě ovlivňovalo jeho zdraví. V roce 1813 se u něj v důsledku nervového vypětí při úmrtí sestry Františky projevila tuberkulóza ve své akutní fázi a až do konce roku 1816 musel být při přednáškách zastupován Benediktem Pfeifferem (1783 - 1834), který ale přednášel podle jeho poznámek.
V r. 1815 byl ale zvolen děkanem filozofické fakulty a stal se rovněž členem Královské české společnosti nauk.
Další nervové vypětí způsobila smrt otcova v r. 1816.
Avšak r. 1817 přinesl do odporu vůči němu ze strany vídeňského dvora další námitky. I na univerzitě se změnil studijní ředitel - stal se jím Franz Wilhem z řádu Maltézských rytířů, který pokračoval v Bolzanových obžalobách. Ještě k tomu přispěla i situace v zahraničí: Němečtí studenti v tomto roce vedli mnohé akce za sjednocení Německa ve smyslu myšlenek osvícenství, což bylo ve Vídni spojováno s některými názory Bolzanovými. Některá udání od jeho nepřátel byla poslána až do Říma.
V r. 1818 mu zemřel bratr lékař.
Až do r. 1819 se Bolzano obhajoval; bylo mu dokonce nabízeno i místo profesora matematiky ve Vídni nebo astronoma v některé z rakouských hvězdáren, jednak to odmítal, protože nechtěl opustit svoji maminku, ani nebylo možné, aby ho do Vídně následovala. Také mu to ale „přátelé“ u dvora pokazili s tím, že by vůbec neměl být zaměstnán ve státní službě. Na Štědrý den r. 1819 podepsal císař František I. dekret o Bolzanově sesazení a 19. ledna 1820 mu byl tento dekret předán. Kromě okamžitého propuštění ze státní služby vyslovoval dekret Bolzanovi ostrou důtku s dodatkem, že mu císař jen ze zvláštní milosti promíjí přísnější trest, který by si zasloužil. O jeho osudu jako kněze mají pak rozhodnout jeho církevní nadřízení.
Přesto však nepřestalo jeho vyšetřování i po jeho odvolání z univerzity. Arcibiskup Salm ho mnohokrát žádal, i z důvodu, aby on sám neměl u dvora nepříjemnosti, aby Bolzano odvolal své učení, ale nikdy nikdo nedokázal, v čem se Bolzano mýlil. Někdy mu ale šlo i svobodu, byly úvahy i o jeho internování v některém z klášterů. Protože nebyly důkazy o jeho vině, začaly se vyšetřovat jeho poznámky k exhortám, které musel odevzdat a bez dalšího mu byly vyčítány různé úvahy, vytržené ze souvislosti. Podle některých pramenů bylo exhort vice než šest set, jen některé se však zachovaly v důsledku pilného zapisování a opisování Bolzanových žáků.
V r. 1821 mu zemřela maminka, pravděpodobně jí i okolnosti pronásledování jejího syna zkrátily život. V r. 1822 zformuloval svoji obranu na obžalobu právě na základě skutečností, že důkazy proti němu jsou vytrženy ze souvislostí.
K tomu, aby nebyl zbaven svobody, pomohla Bolzanovi nakonec náhoda. Jeho obranu si přečetl Josef Dobrovský (1753 - 1829) při cestě po Lužici a obrátil se v létě 1825 velmi ostrými dopisy na dalšího pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského (1749 - 1830), který byl předtím biskupem litoměřickým, dokonce i s výhrůžkou, že uvažuje o zveřejnění Bolzanovy obrany v Lužici, s tím, že by pak arcibiskup i jeho rádcové „mohli být předmětem posměchu vzdělaného světa“, protože by se tím odhalily pikle císařova zpovědníka a dalších. Dopis, který Dobrovský arcibiskupovi napsal, byl poněkud osobního charakteru, protože Dobrovský s Chlumčanským se vzájemně dobře znali, dokonce možná byli i přátelé; Chlumčanský byl například jedním ze zakladatelů Národního muzea.
Od r. 1825 byl Bolzano už ponechán od církevních hodnostářů na pokoji. Dostal nepatrnou penzi. Nesměl ovšem ani publikovat ani učit. Jeho přednášky však jeho studenti vydali v r. 1834 ve třech svazcích bez jeho vědomí také u Seidela v Sulzbachu.
O vydávání jeho spisů se nejvíce zasloužili kněží František Příhonský (1788 - 1859) a Michael Josef Fesl (1788 - 1863), kteří zařídili, aby jejich studenti zadali Bolzanova díla Seidelovu nakladatelství k vydání.
Od r. 1821 pobýval Bernard Bolzano někdy na zámečku Radíč na Sedlčansku u zemského advokáta Františka Pistla (1812 -1872). Ale v únoru 1823 se seznámil s paní Annou Hoffmannovou, rozenou Janotíkovou z Alersteinu (1784 - 1842), manželkou Josefa Hoffmanna, majitele velkostatku a sklárny v Těchobuzi nedaleko Pacova na Táborsku. Sám manžel přirovnával vztah jeho ženy a Bolzana k pečlivosti biblické Marty a oddanosti její sestry Marie. Nejdříve u Hoffmannů trávil letní období a v zimě pobýval v Celetné ulici u bratra Johanna, avšak Hoffmannovy, kteří také bývali v zimě v Praze, navštěvoval. Od r. 1830 do r. 1841 byl s Hoffmannovými stále. V letech 1828, 1832 a 1835 se jeho zdravotní stav stal až kritickým, a právě péče paní Hoffmannové mu pomohla k návratu do života. Na druhé straně ji ale Bolzano vzdělával společnou četbou klasiků i současníků, ale učil ji také základy filozofie, botaniky i astronomie.
Už od dvacátých let devatenáctého století se zabýval svojí utopií „Von bestem Staate“ (Knížka o nejlepším státě), kterou v r. 1831 věnoval paní Hoffmannové, ale i potom ještě na díle pracoval. Je to představa ideálního státu v harmonickém soužití všech občanů. Dílo dokončil k až po smrti paní Hoffmannové, ale v r. 1848 se tak polekal politických změn i možná vzhledem k zhoršujímu se zdravotnímu stavu nedovolil dílo publikovat.Athanasia
Rovněž z r. 1831 pochází vlastní Bolzanův životopis „Lebensbeschreibung des Dr. B. Bolzano“ (Popis života dr. B. Bolzana), který také věnoval paní Anně, na kterou se dokonce v popisu událostí svého života přímo obracel. O svém životě se snažil vyprávět pokud možno bez hořkosti, s největší pokorou; dokonce děkoval tomu, že byl zbaven profesury, že mu to prodloužilo život a umožnilo další vědecké bádání.
Životopis vyšel také v Seidelově nakladatelství v Německu v r. 1836. U nás vyšel v r. 1981 ve skvělém překladu Marie Pavlíkové - čte se jedním dechem:
http://www.cs.cas.cz/bolzano/bolzano/autobiografie.htm.
Anonymně vyšlo také v Německu v r. 1834 jeho čtyřdílné dílo náboženské „Lehrbuch der Religionswissenschaft“ (Učebnice náboženské vědy“), představující dogmata katolického náboženství.
V r. 1838 vyšlo opět v německém Sulzbachu jeho dílo „Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele“ (Athanasia čili důvody pro nesmrtelnost duše - slovo „athanasia“ znamená nesmrtelnost). Je to kniha útěchy v duchu Leibnizovy filozofie, o níž se dá říci, že jsou to „Gespräche über die Unsterblichkeit mit einer Freundin“ (Rozpravy s přítelkyní o nesmrtelnosti“). V r. 1841 paní Hoffmannová onemocněla a v r. 1842 zemřela. Od té doby ubývaly Bolzanovy síly; dokonce si zaznamenával s bolestí, kolik týdnů už uběhlo od její smrti.
Od r. 1841 až do své smrti pak Bernard Bolzano pracoval pro Královskou českou společnost nauk, kde působil i jako sekretář. V tomto období vznikla i další jeho vědecká pojednání. Protože jeho penze, když už nežil u Hoffmannů, nestačila i na skrovné živobytí a zvláště na prostředky pro vědeckou činnost, poskytoval mu hrabě Lev Thun-Hohenstein (1811 - 1888) roční podporu ve výši 300, později 600 zlatých, později se k němu připojil ještě kníže František Colloredo (1799 - 1859). Z těchto peněz Bolzano zakoupil množství knih, z nichž vytvořil knihovnu, kterou po své smrti odkázal zpětně hraběti Thunovi.
Náhrobní kámen Bernarda BolzanaPracoval na spisu „Paradoxien des Unendlichen“ (Paradoxy nekonečna), kterým se zaobíral do posledních hodin svého života a které zůstavil Královské české společnosti nauk. Navazoval na spisy Leibnizovy a jeho teorii substancí - materiálních a duchovních. Bolzanovy substance jsou bezrozměrné a oduševnělé, vesmír je pak úhrnem duší. Všechny substance jsou téhož rodu, liší se jen stupněm dokonalosti.
Psal pojednání „Grössenlehre“ (Nauka o veličinách), ve kterém chtěl vysvětlit filozofii matematiky se zaměřením na matematickou analýzu, dílo však zůstalo nedokončené a bylo vydáno až po jeho smrti v r. 1875.
V době po smrti paní Hoffmannové o něj pečovala Karolina Liebleinová, kterou kdysi učil se svou sestrou Františkou, avšak paní Hoffmannovou mu nikdo nemohl nahradit.
Koncem r. 1848 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že 18. prosince 1848 zemřel. Je pochován v Praze na Olšanech - souřadnice jeho hrobu jsou: III-9-107. Jeho pohřbu se zúčastnilo hodně lidí; byl ve své době považován za ideálního kněze a učitele, pronásledovaného církví za své pokrokové smýšlení.
Pokud se pokusíme studovat některé z jeho spisů, zůstaneme i dnes ohromeni nad hloubkou jeho uvažování a jeho myšlenek. Stále však není zcela doceněn, i když není zcela zapomenut.
Pro Pantheon Národního muzea vytvořil v r. 1901 sochař Bohumil Vlček (1862 - 1928) Bolzanovu bystu, ale bohužel zde vystavena není.
„Paradoxy nekonečna“ ovlivnily další významné matematiky, především tvůrce teorie množin Georga Cantora (1845 - 1918), amerického logika Charlese Pierce (1839 - 1914), německého matematika Richarda Dedekinda (1831 - 1916), moravského rodáka, filozofa Edmunda Husserla (1859 - 1938), polského logika Kazimíra Twardowského (1966 - 1938) a Gottloba Fregeho 1848 - 1925), kteří ve svém obdivu jeho dílo znovu objevili. Rakouský matematiGalerie Bernarda Bolzanak Otto Stolz (1842 - 1905) pátral po ztracených Bolzanových spisech a r. 1881 jich mnoho znovu vydal.
V matematice je pojmem Bolzanova věta pro řešení nelineárních rovnic nebo Bolzano - Weierstrassova věta. Bolzano-Weierstrassova věta definuje pojem okolí bodu a okolí množiny.
Upomínkou na něj zůstávají dodnes některé názvy:
Školy v některých městech nesou Bolzanovo jméno; v Praze, Brně, Plzni, Znojmě a Jičíně jsou po něm pojmenovány ulice. V Praze působí Společnost Bernarda Bolzana - a v Těchobuzi se počítá s tím, že místní špýchar, který je kulturní památkou a nedávno byl opraven, se stane Bolzanovým památníkem.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 12. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.