Břetislav Kotyza: Přeji dobrý den, pane Miroslave...
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Ve Zlíně, kde rodilý Plzeňák Miroslav Zikmund přebývá od nepaměti, potkáte jej zřídka. Když však spatříte rychle se pohybující stříbrný oblak bohaté hřívy, lehce ironický úsměv vysokého hubeného chlapiska s jiskrou v oku, bez náznaku módních výstřelků v oblékání, je to zajisté Miroslav Zikmund. Cestovatel světového jména i významu, spisovatel a publicista, skromný avšak sebevědomý až ke skřípění, pozitivní a přátelský člověk. Dnes již bez souputníka Jiřího Hanzelky. Cestovatele Miroslava Zikmunda, který autem objel Svět jistě několikráte, potkáte výhradně pěšmo, neboť výhradně pěšmo obíhá své dnešní povinnosti. Miroslav Zikmund autem nejezdí. Mé první setkání s panem Zikmundem se událo před šestapadesáti roky... Číslovku musím vypsat slovy, neboť je až neuvěřitelná. Jako desetiletý kluk, bez měřítka a úcty k čemukoliv, obdivoval jsem na tehdejším Otrokovickém letišti malé otevřené osobní autíčko, téměř hračku: Autíčko bylo zaparkováno ve stínu hangáru, vonělo novotou a čímsi zvláštním, a mně bylo "cizími strýci" dovoleno hračku obdivovat, hladit, usednout za volant. Byli to tehdy ještě mladí komerční inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří způsobili malému klukovi hluboký zážitek, zapsaný do jeho srdéčka dodnes. Díky za laskavost a důvěru Jirko a Miroslave! Zamiloval jsem se do tohoto mini autíčka. Žádné jiné auto jsem si již nepřál a taky nekoupil. Jen hýčkané "angličáky"... Byl to tehdy jeden z vývojových modelů, snad tatrovky, a měli jej k užívání pánové Hanzelka a Zikmund. Ano, již tehdy známí cestovatelé H+Z. Absolvovali, (Jiří Hanzelka) na Otrokovickém letišti svůj základní pilotní výcvik motorového létání, a jedním z jejich instruktorů byl i můj táta. "Instruovalo" se i u nás doma, při kávě a koláčích. Odtud mé první setkání, odtud mé první uvědomování. Mé druhé setkání s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem bylo mnohem pozdější a událo se nenápadně, pozvolna, bez osobní účasti jmenovaných. Setkal jsem se s jejich knihami. Byl jsem vždy urputný čtenář. Naše rodinná knihovna a městská knihovna ve Zlíně, brzy přestaly skrývat své poklady. Včetně nejcennějšího: Afrika snů a skutečností, Tam za řekou je Argentina, Přes Kordillery. Později i jiné tituly H+Z. Tyto však byly pro mne přelomové. Do setkání s cestopisy H+Z jsem hltal cokoliv, především "aby to bylo napínavé". Od jednoho dobrodružství ke druhému, od jedné vítězné přestřelky s domorodci k jiným vítězstvím nad kýmkoliv. Plahočení od tajemných vodopádů k nejvyššímu horstvu, atd. Nic takového jsem však v knihách H+Z nenalezl. Bylo zde sice popsáno hodně dřiny, nebezpečenství a problémů. Nikoliv však jako dominantní téma. Dominantní téma v knihách H+Z jsou pro mne osobní setkání s jinými lidmi. Nahodilá setkání i setkání vědomá. Setkání s jinou kulturou, jinými zvyky. Podáním si ruky, posezení u společného jídla (ta prapodivnost jídla a pití. Co třeba u Šuárů - lovců lebek...?), přijetí do komunity. Nová přátelství a vědomí si své vzájemné podobnosti přes vzájemnou rozdílnosti. Hluboký pocit osobní svobody a rovnosti s kýmkoliv. Bez civilizačních, ekonomických, náboženských či jiných zábran. To mně sdělili pánové Hanzelka a Zikmund ve svých knihách. Byl jsem všude s nimi, uvěřil jsem jim, a oni mne, mládenečka, obdarovali novým úhlem pohledu. Získal jsem ke knize zcela jiný přístup. Méně adrenalinový, méně krasoumně estetický, více komunikativní. Držím se tohoto dodnes. Chci rovněž vyjádřit obdiv ke spisovatelskému řemeslu H+Z. Obrovská množství rukopisných textů, přepisovaných z cestovních poznámek na běžném mechanickém psacím stroji, jistě nedovoluje časté úpravy a slovíčkaření. Řekl bych, že je psáno z první vody načisto. Věcně, čitelně a střízlivě, přesto s barevností osobního rukopisu. Kdopak z nich dvou psal a kdo korigoval? Prý se střídali, tak jako v řízení Tatry osmičky. Smekám klobouk! Třetí setkání s Miroslavem Zikmundem bylo osobní, domluvené ale necelistvé. Jiří Hanzelka již delší dobu není mezi námi. Zmeškal jsem. Publikoval jsem tehdy s velkou autorskou pýchou knížečku básní a pojal pošetilý nápad: věnovat tento útlý svazeček o padesáti listech osobně panu Miroslavu Zikmundovi. Jsem mu zavázán jeho poselstvím. Čerpám z něj. Setkali jsme se s panem Miroslavem co domorodec s domorodcem... vždyť mluvíme stejnou řečí, jako naše lásky. Schůzka byla obtížně sjednána - Miroslav Zikmund je žádaná osobnost, stále literárně činný. Byl jsem pro Miroslava Zikmunda zcela jistě jen z dalších neznámých vetřelců. Dostavil jsem se na schůzku v soukromí tiché vilky, vybaven knížečkou básní, diktafonem pro případ co kdyby, a sedmičkou červeného francouzského vína Bordeaux. Neměl jsem žádnou představu, co může být předmětem našeho rozhovoru, co mohu nabídnout, co mohu požadovat. Chtěl jsem značkou luxusního vína překlenout případné zámlky v hovoru. Opak byl pravdou - již od vrzavé branky chodníčku přes zahradu k domu, a potom i nadále, mluvili jsme způsobem kdysi dávno přerušeného rozhovoru... Předmět našeho oboustranného tázání a odpovídání nehodlám zveřejňovat. Soukromí zůstává soukromím. Jen podotýkám: pan Miroslav Zikmund Ing. je ve svém domácím prostředí totožný s obrazem M. Zikmunda, coby dělníka na cestách poselství lidského společenství. Věcný, čitelný a střízlivý v uvažování i vyjadřování. Přesto s jemnou barevností rukopisu osobního projevu. Autor a dílo zde jednostejní jsou. Dlaň ruky ke stisku podána s pozdravem přijata. Společné jídlo pojedeno, víno k radostí vypito. Nesetká se hora s horou, ale člověk s člověkem. Tož, zdravím a přeji, pane Miroslave Zikmunde. S úctou Břetislav Kotyza Douška: Pistolka červeného s honosným názvem Bordeaux zvolna vyprázdněna a nahrazena pistolkou červeného bez etikety. Ne však beze jména. Bylo to "Dobré z vinohradu a sklépka Josefa H ". Bylo dobré, suché, kulaté a mluvivé. | |
| Břetislav Kotyza |
|
Koláž pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2008.
