Dobromila Lebrová: Emily Jane Brontë, anglická spisovatelka a básnířka - 190. výročí narození
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| V básní „Bůh vizí“ (God of Vision) se spisovatelka Emily Brontë velice případně sama charakterizuje:  „... Je kruté právo, aby nastal soud, oděný do všech podob chmury: Zvadls, můj advokáte, jsi němý? Nikoliv, zářící anděli, mluv a řekni, proč jsem zahodila svět; proč jsem se snažila vyhýbat se cestám, po kterých druzí jdou, nevšímajíc si bohatství a moci, ověnčení slávy a plodů požitků...“ Emily Jane Brontë pocházela z velice nadané rodiny. Její otec Patrick Brontë byl irského původu - jeho irské jméno bylo Brunty. Byl knězem, miloval poezii, byl rovněž spisovatelem - sám napsal čtyři knihy, ale byl i dopisovatelem do několika časopisů. Je známo, že i její matka Maria Brontë, rozena Bromwell byla autorkou jakési uveřejněné eseje. Všechny sestry, které se dožily dospělosti, byly velmi nadané a později uznávané spisovatelky, jediný bratr byl básník a malíř. Emily Jane se narodila 30. července 1818 v Thorntonu, což je dnes předměstí Bradfordu, v Yorkshire jako páté a předposlední dítě svých rodičů. V Thorntonu strávila Emily necelé dva roky svého života, protože v dubnu 1820 se rodina přestěhovala do Haworthu v západním Yorkshiru, kde byl Patrick Brontë ustanoven duchovním v místním kostele svatého Michala a všech andělů. Celá oblast Yorkshiru má drsné počasí, odpovídající rázu krajiny - podhůří Pennin - jsou zde blata, vřesoviště a pískovcové skály Posledním dítětem Brontëových byla Anne, narozená v roce stěhování. Krátce na to paní Brontëová onemocněla na rakovinu a v září 1821 zemřela ve věku třiceti devíti let. Její děti byly v té době ve věku od jednoho roku do sedmi let. Už v době nemoci se o děti i o nemocnou sestru starala teta Elizabeth. Po neúspěšné snaze pana Brontëho znovu se oženit zůstala teta s rodinou v Haworthu. Prameny uvádějí, že byla velmi rozhodná a přísná. V listopadu r. 1824 byly čtyři starší sestry poslány do školy v Cowan Bridge v Lancashire. Byla to škola určená pro děti chudých duchovních. Starší Emilyina sestra, spisovatelka Charlotte Brontëová popsala toto místo jako Lowood ve svém slavném díle Jane Eyrová. Podmínky tam byly drsné, na jaře 1825 vypukla plicní epidemie, dvě nejstarší sestry byly umírající poslány domů - zemřely ve věku jedenácti a deseti let. Sestra Charlotte byla rovněž nemocná, tak se s Emily vrátily také domů. Zůstaly v „domácím“ učení svého otce. I obrázek školy napoví, že tam mohlo být dětem velmi úzko. - Zřejmě to poznamenalo jejich zdraví i pro zbytek života. Otec ani teta si nepřáli, aby se děti stýkaly s lidmi mimo okruh fary, takže dětem nezbývalo nic jiného než otcova bohatá knihovna, okolní drsná krajina a vlastní hry. Vliv na mě měla rovněž služebná Tabitha Aycroydová, která znala mnoho bájí a pohádek. Děti studovaly spisy anglických význačných spisovatelů - skotského národního básníka Roberta Burnse (1759 - 1796), romantika George Gordona Byrona (1788 - 1824), básníka hymnů Williama Cowpera (1731 - 1800) a sestry romantického básníka Williama Wortswortha - spisovatelky Dorothy (1771 - 1857).V červnu r. 1826 přinesl otec dárek pro svého jediného syna Branwella - sadu dřevěných vojáčků - a všechny děti si začaly o nich vymýšlet příběhy. Možná to bylo i vlivem Swiftových Gulliverových cest, ale začaly s příběhy z daleké Afriky, z bájné říše nazvané Angria, kde vice spolu „pobývali“ Charlotte a Branwell, kdežto Emily a nejmladší sestra Anne měly říši Gondal. Tyto názvy se uchovaly pouze v komentářích k některým z později vydaných básní. Vr. 1831 to pro Anne a Emily už byly i nějaké písemné příběhy, nejen vzájemné vyprávění. Z roku 1834 je nejstarší rukopis Emily právě s poznámkou, že Gondalové objevili říši Caaldine. Vzhledem k chudobě celé rodiny musely děti počítat s tím, že budou muset brzy vydělávat. Sestry se měly dále vzdělávat ve škole Roe Head v Mirfieldu u Huddersfieldu jihozápadně od Haworthu. Nastoupily tam Emily s Charlottou 29.7.1835 - Charlotte jako učitelka, Emily jako žákyně, ale již v říjnu prosila Charlotte otce a tetu, aby se sestra mohla vrátit domů, sužoval ji totiž velký stesk po domově a velice chřadla. - Později tam byla na škole i sestra Anne, která školu nakreslila.V r. 1837 se Emily stala guvernantkou v Law Hillu nedaleko Halifaxu, ale pobyla tam také pouze půl roku - podle její sestry Charlotty to byla otrocká práce od šesti ráno do jedenácti večer s půlhodinkou na oddych. Sestry měly plán otevřít si vlastní školu pro dívky. Aby tento plán uskutečnily, odjely Charlotte a Emily v r. 1842 do Bruselu, kde se učily jednak cizím jazykům a hudbě a jednak i způsobu, jak takovou školu řídit. Avšak Emily se musela ve stejném roce vrátit, protože zemřela teta Elizabeth a ona se uvolila, že zůstane u otce. V letech 1843 až 1845 nastalo Emilyino tvůrčí období, psala básně a snažila se je uspořádat. V r. 1845 přišel Branwel s myšlenkou, že psaním povídek lze vydělávat. Sestry stále věřily v otevření vlastní školy, protože po tetě zdědily nějaké peníze. V říjnu 1845 Charlotte objevila Emilyiny básně. I když se Emily zlobila kvůli vpádu do svého soukromí, usmířilo ji, že jí sestra přislíbila pomoci s jejím románem - už měla totiž nějaké spisovatelské zkušenosti. Emily tedy začala psát svůj jediný román „Wuthering Heights“. Název tohoto románu je do češtiny během různých vydání překládán různým způsobem - „Bouřlivé výšiny“, pak „Vichrné návrší“, pak „Větrná hůrka“. - Dále zůstanu u názvu „Větrná hůrka“. - Sama autorka popisuje výraz „wuthering“ jako adjektivum popisující vřavu živlů, ve které se nějaké místo při bouřlivém počasi nachází. V té době měly všechny tři sestry hotové nějaké literární pokusy a rozhodly se je vydat. Avšak kvůli přesudkům společnosti je vydaly v květnu r. 1847 pod mužskými pseudonymy. Charlotte jako Currer Bell, Anne jako Acton Bell a Emily jako Ellis Bell. Dílo bylo nazváno „Básně Currera, Ellise a Actona Bella“ (Poems by Currer, Ellis and Acton Bell).V červenci 1846 dokončila Emily svou „Větrnou hůrku“ a spolu s románem sestry Anny „Agnes Grey“ a „Profesor“ od Charlotte byly práce připraveny k vydání. Román vyšel v prosinci r. 1847, nejdříve s nepříliš velkým ohlasem. Ale období od r. 1845 bylo pro celou rodinu Brontëových obtížné. Syn Branwel, velice nadaný malíř i básník - zde uvedený portrét jeho sestry Emily je jeho dílem - se neuplatnil jako úředník na železnici, byl propuštěn, později byl přijat jako vychovatel syna u rodiny, kde byla vychovatelkou dívek jeho sestra Anne. Mezi paní domu a jím vznikl milostný poměr, byl tedy také propuštěn. Své neúspěchy i nešťastnou lásku neunesl - začal pít a později i holdovat opiu. To způsobilo velké dluhy a jeho postupné chátrání. Rodi na stála před dilematem, zdali ho dát do ústavu jako nesvéprávného nebo zaplatit jeho věřitelům. Zastali se ho a pomohli mu. Avšak v důsledku nezřízeného života v září 1848 ve věku jedenatřiceti let zemřel. Některé prameny tvrdí, že na tuberkulózu, jiné, že se jednalo o naprostý marasmus a cirhózu jater. Emily se při jeho pohřbu nachladila. Následovalo několik zápalů plic a ve věku třiceti let zemřela 19. prosince 1848 na tuberkulózu. Její sestra Anne ji následovala do půl roku poté v květnu 1849. Charlotte se jediná dožila sňatku, ale zemřela i s nenarozeným dítětem na jaře r. 1855. Otec přežil celou rodinu a dožil se vysokého věku osmdesáti čtyř let. Zemřel v r. 1861. S výjimkou sestry Anne jsou všichni členové rodiny pochováni v chrámu svatého Michala a všech andělů v Haworthu, v kostele, který měl otec rodiny ve své péči jako reverend. Za krátkou dobu života zanechaly všechny tři sestry velké dílo pro anglickou, - a i pro světovou literaturu. Většinou bývá právě nejvíce zdůrazňována „Větrná hůrka“ jako cosi zcela nového - a speciálně z pera ženy. Celkem tehdejší společnost nemohla pochopit, že lze takovýto příběh napsat, aniž by se spisovatel - zvláště, že šlo o spisovatelku - nějak více angažoval na posouzení pohnutek jednotlivých postav - přes to, že jde o příběhy postav hlubšího charakteru, je na čtenáři, k jakému závěru dojde sám. Jde o román osudové lásky, nenávisti a msty nalezence a vyděděnce. Příběh je vyprávěn v několika dějových rovinách a spisovatelka používá osoby vyprávěče, kterým je služebná Nelly Deanová, která vypráví důvody podivné nenávisti majitelů usedlosti Thrushcross Grange (v některých českých vydáních „Drozdov“) nájemci tohoto statku - londýnskému gentlemanovi Lockwoodovi, - nenávisti, která začala dlouho před dobou vyprávění. Hlavní osobou jsou dcera majitele Větrné Hůrky Cathie a Heathcliff, nalezenec z místní pustiny (“heath“ = vřesoviště, „cliff“ = útes). Nejdříve nenáviděn oběma dětmi majitele statku Hindleyem i Cathie, pak Cathie vášnivě milován, je Heathcliff nakonec zklamán tím, že se Cathie provdá za syna ze sousední usedlosti, právě Thrushcross Grange, který je jejím opakem, protože pochází z uhlazenějších poměrů. Heathcliff se za to mstí, vyhraje Větrnou hůrku na Hindleyovi v kartách, stane se švagrem Cathie a nakonec se po mnoha tragických událostech stane majitelem obou usedlostí s nesmírnou nenávistí vůči všem, kteří ho připravili o lásku Cathie, i vůči jejich potomkům. - Příběh je dovyprávěn po jeho smrti s tím, že přízraky obou - Cathie i Heathcliffa se objevují na slatích. - Pro vykreslení osoby slabocha Hindleye čerpala Emily ze života svého bratra. - Pro Větrnou Hůrku byla pro Emily Brontëovou předlohou malá usedlost Top Withens, z níž jsou v současné době, jak je patrno z obrázku, pouze zbylé stěny. V r. 1920 ještě stavení existovalo, jak představuje další obrázek.Všechna místa, kde rodina Brontëových v Yorkshire žila, jsou dnes prostě nazvána „Brontë Country“ (Země Brontëových) s mnoha upomínkami na život slavných spisovatelek. Nenašla jsem v české literatuře bližší prameny o básních Emily Brontëové. Básně jsou lyrické - velice hluboké a působivé. O její básni „Vzpomínka“ (Remembrance) se literární historikové přou, komu byla určena. Je to loučení s velkou láskou, zdali skutečnou či imaginární, kdo ví - přímo u hrobu milované bytosti se závěrečnou otázkou: “Jak bych se mohla znovu dívat na prázdný svět?“. Podle její sestry Charlotte, která uspořádala dílo své sestry po její smrti, byla její poslední básní báseň nazvaná „Poslední řádky“ (Last Lines). Je to nejhlubší vyznání zbožnosti a odevzdání se, které jsem kdy četla, bohužel jsem je nenašla v češtině. Tedy aspoň začátek:
ve sféře bouří ničivých se má slova nechvějí, vidím zářit nebeskou slávu a stejně i víra září, zbavujíc mne strachu.“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 07. 2008.
Další články autora
- Dobromila Lebrová: Erle Stanley Gardner, americký spisovatel detektivek - 120. výročí narození
- Dobromila Lebrová: August Sedláček, dějepisec - 165. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Rudolf Skuherský - 180. výročí narození
- Dobromila Lebrová: John Milton, anglický básník...
- Dobromila Lebrová: Georg Friedrich Händel, hudební skladatel
