Předvánoční čas mi nachystal několik událostí, které spolu navzájem souvisejí a vyvolávají v člověku pocity radosti, očekávání, příjemné, ale též smutkem zakalené  vzpomínky, jak už to tak v životě bývá. Šel jsem v předstihu blahopřát k životnímu jubileu své dávné televizní kolegyni Olze Čuříkové (*30. 12. 1932), abych mohl o ní včas napsat pár řádek, protože v době  jejího působení  byla známá jako „vlaštovka“ - pravidelný pořad pro starší děti, který ji proslavil, se tak jmenoval. Ještě dnes občas zaslechne „podívej, vlaštovka...“ anebo je přímo oslovena „vždyť jste moje dětství, paní Čuříková...“.

Takže vzpomínáme spolu na léta padesátá, kdy jsme nezávisle na sobě byli oba existenčně postiženi poprvé (byl jsem vyhoštěn z Mladé fronty a skončil u soustruhu v letecké továrně, zatímco Olgu propustili z rozhlasu, kde začínala v Dismanově rozhlasovém dětském souboru a skončila jako referentka v pražském Parku kultury). Po druhé to bylo po obsazení naší země sovětskými okupanty, kdy jsme oba – opět nezávisle na sobě – vysílali v televizi proti jejich vpádu – Olinka z redakce pro děti a mládež z bývalého kina Skaut a já nejprve z Měšťanské besedy a po vyhnání ještě nakrátko jsme se stihli někteří přesunout právě do Skautu.

Drobounká Olga Čuříková  svým zaníceným projevem také nenechává  nikoho na pochybách, kolik je v ní statečnosti. Už dávno si získala srdce i duše dětských diváků včetně jejich rodičů. Nemohou ji nevyslyšet v těchto tragických chvílích našeho národa...

Takto jsem o ní psal ve své knížce Na vlně 490 metrů (vydal Magnet Press v červnu 1990), která pojednává o pohnutých dnech Pražského jara v naší televizi a také  ve Svobodném rozhlasovém vysílači  z podniku Tesla Hloubětín v srpnových dnech 1968. Poté došlo opět k našemu pádu – Olinka řešila své existenční problémy uzavřením manželského svazku s hercem Jiřím Pleskotem a účinkováním ve sdružení Lyra Pragensis, zatímco já skončil jako referent v jednom technickém ústavu spolu s mnoha podobně postiženými.

Nemohlo nás nic zlomit, ale naopak napřímit v listopadu 1989. Olga pomáhala obnovit sdružení FITES (Svaz filmových a televizních tvůrců), stála u zrodu Masarykova demokratického hnutí, její podpis je pod registrací občanského sdružení Život 90, v Herecké asociaci byla v komisi pro udílení cen Thalie, nemluvě o desítkách besed a posléze ještě naposledy moderovala seniorský pořad Barvy života. Letos na jaře naplnila rčení o tom, že umění je včas odejít – tenhle umělecký krok  tedy učinila a se svou milovanou fenkou Bertou žije na okraji Prahy blízko šáreckého údolí.

Jen letmo připomenu své peripetie (Syndikát novinářů, Asociace inovačního podnikání,  obecní kronikář ve své rodné obci, kde mi srpnová povodeň v roce 2002 smetla rodný dům, moje vyváznutí ze spárů smrti, z čehož vnikla knížka Co víme o smrti, atd.). Vzpomínat je věru nač, Olinka po smrti svého manžela zůstala sama, vzpomíná na svého tatínka Aloise Čuříka, kameramana, který ještě natáčel záběry s T. G. Masarykem, a také na svého bratra Jana – ten se potatil a spolu s režiséry slavných jmen Františkem Vláčilem, Karlem Kachyňou nebo Jaromilem Jirešem se zapsal do „zlatého věku“ české kinematografie. Z příbuzných zbývá sestřenice Libuše Šimková, provdaná Chourová, žije v Ústí nad Labem.

Při vzpomínce na ni se Olinka náhle zvedne a přináší v rukou malou šperkovnici – krabičku z tvrzeného papíru, potaženou šatovou látkou a uvnitř obšitou růžovým hedvábím – ano, to bylo dívčí kombiné mé sestřenky. „To nám poslala naše Libuška z Terezína...“, říkávala vždy maminka, když šperkovnici otvírala, a dodnes ji Olga opatruje jako vzácnou relikvii z těch chmurných  válečných let. Co se tenkrát stalo? Po atentátu na Reinharda Heydricha v červnu 1942 zasáhli okupanti proti studentům středních škol. V Roudnici nad Labem, kde Libuška se svými rodiči žila, zatkli okupanti a uvěznili 84 studentů z reálného gymnázia a Vyšší průmyslové školy, z nichž se 13 spolužáků nikdy nevrátilo. Vykonstruované obvinění, na němž měl svůj podíl Alfréd Bauer, řídící učitel obecné školy a aktivní nacista.

Děvčata byla   před těmi 65 lety v teplém červnu odvlečena ze tříd v oblečení, v jakém ráno odcházela do školy. Prožila několik měsíců v terezínském vězení – chlapce většinou odvlekli na práci do Říše, ale nejvíce do koncentračních táborů. Byly to smutné letní, podzimní i zimní dny v tom vězení. A právě v době předvánoční, adventní, plné budoucího čekání, myslely zatčené studentky na své rodiče a příbuzné. Také Libuška dostala nápad, z kusu látky obšila vyrobenou krabičku, vyložila ji dalším kouskem  z odstřiženého kombiné a s optimistickým pozdravem poslala domů.

Historie roudnického gymnázia je sdostatek známa v naší zasvěcené veřejnosti a jen lituji, že jsem nestihl letošní jubilejní výstavu o této události, kterou uspořádalo Podřipské muzeum v Roudnici nad Labem. Poslali mi však právě v těchto dnech publikaci o perzekuci  studentů, a z ní se dozvídám, že Libušin spolužák Robert Bardfeld přežil s několika dalšími  koncentrační tábor v Buchenwaldu, ostatní v Osvětimi. Po válce se vrátil, vystudoval medicínu a působil do důchodu v Revmatologickém ústavu v Praze. Libušku a ostatní zatčené dívky propustili nacisti někdy na jaře 1943, ale nesměly dál studovat, maturitu skládaly až  v prvních dnech po osvobození naší republiky.

Ještě nejsme u konce povídání. Součástí maturity byl slohový úkol na téma „Jak jsme prožili poslední léta války“. Olga má i rukopis tohoto vyprávění své sestřenice, je to všechno velice dojemné, jak by snad každý mohl pochopit. Přišel jsem za oslavenkyní s malou kytičkou, lahvinkou a kupou otázek, přitom bohužel na mnohé z nich vůbec nedošlo. Odcházel  jsem s pocity, o nichž píšu hned na začátku, a protože je doba adventní, znovu jsem se přesvědčil, že víra je největším požehnáním lidstva a každého jednotlivého člověka, je silou života, je nekonečná a pro její nekonečnost věřím i v lepší budoucnost tak, jak věřili všichni před námi.