Řekněme úvodem, že on ne, ale autor knih o něm Ondřej Sekora ano; a že těch knížek o Ferdovi Mravencovi bylo! Ferda Mravenec, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda v mraveništi…
Ondřej Sekora se dostal do Rychnova 13. července 1926 jako redaktor Lidových novin, aby pro ně zpravodajsky pokrýval cestu Tomáše Garrigua Masaryka do východních Čech 10. – 13. 7. od Chlumce nad Cidlinou po naše město, kde prezidentova návštěva vyvrcholila.
Ověření faktu, že O. S. v Rychnově byl, mělo trochu komplikací. Nejdříve článek, otištěný před časem v Lidovkách, pak originál velké reprezentativní fotografie od vnuka bývalého starosty Rychnova Františka Holoubka z oné návštěvy TGM (na ní prezident s doprovodem, ale člověk, označený jako Sekora, byl někdo jiný, jen jemu podobný) a pak neúspěšný výsledek korespondence s redakcí Lidových novin (ptal jsem se kolegů komentátorů-historiků a dozvěděl jsem se, že na Vaši otázku patrně neznají odpověď ani historici).
Až řešení přinesla publikace Blanky Stehlíkové, Věry Vařejkové a Ondřeje J. Sekory "Ondřej Sekora / Práce všeho druhu - osobnost a dílo".
V ní je uveřejněna na str. 214 mj. fotografie – vidíme ji tady - s popiskou Reportérem v doprovodu prezidenta Masaryka při jeho cestě po pohraničních městech 1926.
No a na jiném místě je v oné publikaci zmínka, že Ondřej Sekora kreslil i starosty. My upřesníme, že ten snímek - byť to ani tam, ani v onom článku uvedeno není - byl pořízen u nás v Rychnově.
Zachycen je na něm úplně vlevo Eduard Beneš, druhý zleva se zápisníkem v ruce Ondřej Sekora – tady ho vidíme na detailu snímku - a vpravo starosta města František Holoubek, vítající pana prezidenta.
Dovolte kontrapunkt: Napadá mě Někrasov a jeho Рaзмышления у парадного подъезда, jenže po rychnovsku.
Když se posuneme v životě Josefa Sekory od poloviny let dvacátých do 2. světové války, pak přežil koncentrační tábory – a tady mluvím pokorně a s úctou. Ale přejdeme-li ještě dál, do neblahých let padesátých, pak se mně vybavuje zapomenutá Sekorova 12stránková skládanka O zlém brouku bramborouku. O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů, kterou vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v Praze roku 1950. A to už bylo o něčem úplně jiném. Nechci být soudcem, byl jsem tenkrát kluk a zažil to s americkým broukem, tedy i já chodil povinně sbírat mandelinku bramborovou. Vy starší si vzpomenete a pro mladší to bude třeba teď jen úsměvná citace z této knihy:

Podívejte se! Tolik hostí k nám přichází ze západu! Jen se sypou. A nějak se jim u nás líbí. Už se ohlížejí po našich brambořištích, aby se usadili. Rychle, nasadit vajíčka někam, kde budou jako pod střechou! Ne, nedáme se! Celé výpravy dětí půjdou zachránit naši úrodu. Uděláme všechno, abychom mandelinku vyhubili. Budeme ji stříkat, pálit, prášit, i pod zem za ní půjdeme a znovu a znovu ji budeme hlídat, sice bychom se jí nezbavili. Naše talíře budou v bezpečí, až vyhubíme poslední mandelinku. A svět, ten si oddychne, až budou také zneškodněni poslední nepřátelé míru.

Tenhle brouk Bramborouk už nebyl Sekorův Ferda Mravenec či brouk Pytlík, kuře Napipi nebo čmelák Aninka a ani to nebyly – uveďme název další Sekorovy knihy z roku 1948 - Žertíky pro malé čertíky, ale holá komunistická a zaslepená propaganda, pro autora určitě velmi nešťastná. Jak říkala moje maminka: Co se stalo, nedá se odestát.
A nebyl v tom sám, přečtěme si text plakátu z roku 1952:

Krajská komise pro boj proti americkému brouku v Karlových Varech vyhlašuje dne 19. července 1952 celokrajskou generální hledačku na největšího škůdce našeho hospodářství AMERICKÉHO BROUKA. Jest vlasteneckou povinností každého občana zúčastnit se této celokrajské hledačky, aby americký brouk - posel imperialismu - byl v našem kraji zničen a zabráněno mu jeho další šíření do východních krajů a k našim východním spojencům. Sraz všech hledačů jest v 15 hodin před MNV a v městech na určených seřadištích. Krajský zmocněnec pro potírání amerického brouka: Beneš Josef, v. r.

Dejme závěrem do širokých souvislostí – z Rychnova pocházel redaktor Lidovek Karel Poláček (ten zase zapomněl přijít v Praze jako novinář na Masarykův pohřeb, byť měl službu) a v našem městě chodil nedlouho předtím na tehdejší tkalcovskou školu Sekorův málem jmenovec Josef Sekera. Ale to byl už jiný autor, tak si tu připomeňme aspoň Sekerův nejznámější román Děti z hliněné vesnice.
Mohlo by se mávnout rukou na tímto textíkem o Ondřeji Sekorovi a říct: Pche, co nějaký Rychnov! Jenže i takový světově proslulý Immanuel Kant žil taky „jen“ ve svém Königsbergu, pro nás v Královci (založil ho Přemysl Otakar II.) a pro Rusy v Kaliningradu. A jaký to byl slavný filozof! Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, jen ty dvě věci ho udivovaly.

Dočetli jste. Co udivuje vás?