Ve „Vicu“ bylo plno a parta seděla na zahradě. Jako nově příchozí jsem objednal rundu a Kasíro mi ji pomohl přinést ke stolu. Šklebil se u toho a ještě vydouval jazykem tvář.
„Co je? zajímal jsem se, „seš nějakej radostnej...“
„Má radost, protože jsme se dobře ubytovali,“ předešel ho Pavel.
„Kde?“
„U osamělé palmy.“
„To neznám.“
„A to je dobře, Stando, protože tam už je plno.“
„Já se uskrovním, i na zemi...“ navrhl jsem.
„To nejde, víš. O tu osamělou palmu, ale hlavně o nás, o hosty, se tam stará jedna strašně hodná paní. A my, protože jsme uznalí kluci, tak se zase staráme o ni a...“
„Prcáme ji! Už skoro tejden!“ rozřehtal se blahem Kasíra.
„Voba?“
„Strašně jsi mne zklamal,“ ujal se Pavel znovu slova, „copak se takhle mluví? To už v tobě, Kasíro, není ani trochu romantiky?“
„Jó, voba,“ potvrdil Kasíro, nebera na něj ohled, „ale řeknu ti, že babice má výdrž a celou noc!“
„Jaká babice? Zralá ženská v nejlepších letech! Je jako víno, které dozrálo...“
„Má křečový žíly!“
„Které dozrálo,“ trval na svém Pavel, „pro nás! Pro nás vinaře, kteří obdělávají sad za každého počasí, a když je dobrá...“
„Mrdna!“
„Úroda! A už mě neser, Kasíro, nebo tě srazím!“

Pochlubil jsem se, že i já jsem dobrý vinař a zhluboka se napil. Vůbec jim to nedošlo a mysleli, že se jim vnucuji. Že bych rád bydlel „U osamělé palmy“ a sklízel úrodu, kterou tam měli. Začali dělat drahoty. Že není volný pokoj a k jedné, ještě ke všemu osamělé „palmě“ se tři nehodí, nejvýše dva.... Ostatně, co by si pomyslela Babice?
„Přece jí nemůžeme z ubytovny dělat bordel? To snad uznáš?“
Smál jsem se a přisvědčoval:
„To bych skutečně nerad!“
„Hele,“ zavětřil Kasíro, „že von si nedělá prdel? Ten blbec zase něco chytil...“
„Zase? Já se z toho poseru! Řekni mi, jak je možný, že tenhle vošklivej, přizrzlej chlap má takový štěstí? Já, krasavec k pohledání a ještě k tomu z dobré zemanské rodiny, o kterého se doma holky praly, tak já ani nezavadím...“
„Protože doma holky letěly na tmavý typy, ale tady chtěj přizrzlý Iry a ty jim připomínáš jen chlupatýho Řeka. Navíc se s nima ani nedomluvíš.“
„To je pravda,“ připustil Pavel, „s mojí angličtinou to není nejlepší, ale jak se ji mám naučit, když se pořád bavím s pitomcema jako ty?“
„Stanoušku, Stáňo!“ a Pavel mě obejmul kolem ramen, „naše noclehárna ti je plně k dispozici! Znám tě jako inteligentního tvora, který se umí rozdělit se svými kamarády o to poslední. No, tak se pochlub! Kdes ji chytil? A je hezká?“
„Doufám, že nemá křečový žíly až k prdeli...“ ulevil si Kasíro.
„Pánové,“ řekl jsem s patosem, který si situace vyžadovala, „kdybyste žili na Mt. Saunders a né v té díře u moře, kde žijí jen šílenci a komáři, věděli byste, že k nám do jídelny chodí přímo božská stvoření.“
„Dyk já bydlím na Mt. Saunders!“ vykřikl Pavel zoufale, „neříkej, žes nabalil jednu ze sekretářek?!“
„A ne ledajakou,“ potvrdil jsem, „je ještě ke všemu bohatá, takže si může dovolit trávit dovolenou v Singapúru a né v téhle prdeli jako vy. „U osamělé palmy“, pche!“
„A co tady děláš ty?“
„Pochopitelně chtěla, abych jel s ní, ale na český pas mě nikam nepustí, znáte to, ne? Pardon, jak byste mohli?!“
„Hele, až se vrátíme na Gove, nemohli bysme udělat nějakej deal (dohodu)?“ zeptal se Kasíro nadějně.
„Ve třech!“ dodal Pavel rychle.
„V žádném případě! Tohle není hipířka! Chceme sice s mou milou na Gove ještě chvíli zůstat, ale jenom proto, abychom si vydělali na několik domů a pak s tím praštíme. Tohle, vy blbouni, je čistá láska!“
„Až budeš po nocích vyrábět chleba,“ obrátil jsem se na Pavla, „vzpomeň si na mne! Jistě ti to pomůže překonat pocit spaní uprostřed noční šichty, až si uvědomíš, co s mou milou v té chvíli provádím. Je to totiž vášnivka a hodláme to dělat každou noc. Ach, ten osud je někdy tak krutý, já vím...“
„A nespravedlivý!“ dodal Kasíro.
„A nespravedlivý...“ souhlasil jsem.
„My tě fakt k babici chtěli vzít,“ řekl Pavel, „fakt chtěli! No řekni, Kasírko!“
„Asi jo. Vona ti na nás čeká každý večer. Číhá u dveří a vůbec nezáleží na tom, v kolik se vracíš nebo jak potichu jdeš. Já už fakt chodím po špičkách a...“
„A je mu to hovno platný!“
„Je. Prostě se otevřou dveře a Babice mě vtáhne dovnitř. Řeknu ti upřímně, já už se tam bojím chodit spát!“

Škádlili jsme se až do oběda a pak si objednali hamburgery. Chtěl jsem se jít podívat do města a najít si ubytování, ale přišel Čárlí a dva kluci, kterým se říkalo Dortíci, a tak jsem odchod odložil. Byl to povznášející pocit, nedělat si s ničím starosti a mít peníze. Když jste měli peníze, tak vás vzali všude, třeba o půlnoci a ještě se omlouvali...
Dortíci byli docela prima kluci a s Čárlím byla legrace. Párkrát jsem se s ním sešel v hotelu Don, kam se chodilo tancovat. Byli jsme zkušení a nesedali si ke zdi. Mezi bambusovými kulatinami do vás mohl někdo z venku klidně píchnout nůž. Ne, že by se to kdy stalo, ale povídalo se to. Jako že by se to mohlo stát. A nejen mezi Čechy, takže v Donu si ke stěnám nesedal nikdo. Přesto se v této milé instituci k úrazu přijít mohlo. Čárlímu tam jednou přerazili nos. Tajně jsme mu říkali „Náčelník Orlí Nos“, ale do očí mu to neřekl nikdo. Byl na to trochu citlivý.
Také Kasíro přišel v Donu málem k úrazu, ale nikoli fyzickému nýbrž morálnímu. Zúčastnil se amorální loterie, ve které vyhrál štíhlou blondýnu v horním pokojíčku. Tam se na ni vrhl a nedbaje jejích protestů, strhal z ní šaty, aby zjistil, že dáma nosí paruku a mezi nohama má mužské přirození a ještě ke všemu vlastní, což tohoto milovníka ženského těla přirozeně rozzlobilo. Tu noc zachránila hotel Don před lehnutím popelem jen holá skutečnost, že Kasíro u sebe neměl sirky, protože nekouřil.

Odpoledne uteklo jako voda a v zahradě rozsvítili světla. Bylo tu útulně mezi klábosícími druhy, ale rozhodl jsem se, že se přece jen nejdříve podívám po noclehu. Také jsem měl hlad. Dortíci se rozhodli, že půjdou do kina a já šel kus cesty s nimi.
Kino Paspalis bylo hned vedle mléčného baru, kam se chodilo o přestávce na milk shake. My ovšem nechodili do kina pít mléko, ale balit domorodky. Bílí lidé chodili většinou na balkón, kde to ovšem bylo mnohem dražší a zpocené vagabundy, jako jsme byli my, tam nepouštěli. Domorodci a my, dělníci bushe, jsme chodili do přízemí, kde sice byla sedala také, ale dalo se tu i ležet na trávě před plátnem, protože kino nemělo střechu. Ta tráva pamatuje hodně. Dokonce i Mydlinku, který jako první běloch v Darwinu se odvážil jít do kina s černou a lidi na něj plivali z balkónu...
Rozloučil jsem se s Dortíky a popřál jim hodně štěstí. Já sám jsem moc štěstí neměl, laciné noclehárny měly obsazeno a do drahého hotelu se mi zatím nechtělo. Obešel jsem blok, stavil se v Donu, ale nebyl tam nikdo, koho bych znal. Parkem jsem se vrátil do Smith street. Teď jsem mohl jít do leva a skončil bych zase ve Vicu, nebo do prava a dát si něco k jídlu v Knickerbocku. Zvítězil hlad a já jsem se dal do prava.
V Knickerbocku bylo pár stolů obsazených, ale jinak prázdno. Věděl jsem, že hlavní nával přijde, až zavřou ve Vicu, a tak jsem obsadil stůl, kde jsme obyčejně sedávali. Nita mě hned zblejskla a šla pozdravit. Věděl jsem moc dobře proč.
„Pozdravuje tě a přiletí příští pátek,“ odpověděl jsem místo pozdravu.
„Já vím, volal...“
„Jaký to je, tenhle telefon přes rádio?“
„Strašně to šumí a prská, že jsem mu stěží rozuměla. Kde bydlíš?“
„Ještě nikde. Slyšel jsem, že máš svůj barák?“
„Mám. Je tam větší zahrada pro Pinďu a můžu si tam dělat, co chci.“
„Takže bys mohla ubytovat na pár dní pocestného?“
„To bych nemohla, máš smůlu! Mám novou servírku a ta nemá kde bydlet, tak jsem ji vzala na pokoj.“
„To nevadí, když nemůžeš, tak nemůžeš. Pronajmu si něco většího, abysme měli kde s Frantou bejt.“
„Franta se vejde!“
Rozesmál jsem se a Nita se zazubila.
„Taky ti na všechno skočím...co si dáš?“
„Řízek a rychle, mám hlad!“
„Řízek chvíli vezme. Pošlu ti nejdřív polévku, fakt je dobrá.“
„Tak jo,“ povzdechl jsem si, „ale nedávej do ní moc vody.“

Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy. Děvče zmizelo v kuchyni a za chvíli už se objevila s talířem polévky. Bylo vidět, že to není servírka z povolání. Držela talíř oběma rukama a opatrně jej nesla ke mně. Byla moc hezká. Tak hezká, až mě zamrazilo. Soustředěně postavila talíř přede mne a pak se usmála. Měla oslnivý úsměv. Také jsem se usmál a hned na to ztuhl a zapomněl, že mám hlad. Mechanicky jsem míchal polévku a očima sledoval servírku. Moje oči vpíjely její podobu a já jsem věděl, že jsem se zamiloval. Naráz a najednou mě to poznání osvítilo. Tuhle holčičku jsem chtěl! Opravdu chtěl a při tom v tom nebylo ani trochu smyslnosti. Jen čistá láska. A čistá touha.
„Nechutná vám?“ a zase ten oslnivý úsměv.
Udiveně jsem něco zamumlal a talíř odsunul. Pak jsem si objednal pivo. Žízeň jsem neměl ani zdaleka, ale chtěl jsem ji trochu pozdržet, jenže ona si to špatně vysvětlila. Vzala talíř a odnesla jej. Tohle bylo v Knickerbocku normální, že si host nechal přinést polévku, ani se jí nedotkl a objednal pivo. Podle zákona mu jej už mohli servírovat. Hned na to přiběhla Nita.
„Co blbneš, myslela jsem, že máš hlad?“
„Jó, hlad...“ rozpomněl jsem se.
„Taky sis objednal řízek!“
„Jó, řízek...“ potvrdil jsem. „Tak ho přines,“ povzdychl jsem si, „ne! Ať ho přinese ta nová!“
Nita zakroutila udiveně hlavou a odběhla.
Řízek jsem snědl, ale jedl jsem mechanicky a pomalu, jako člověk, který neví, co je hlad. V hlavě se mi to honilo a po celodenním pití ani jinak být nemohlo, ale cítil jsem se naprosto střízliv. Z podvědomí ve mně vyrašila nutnost něco nové servírce říct. Akorát, že jsem nevěděl co. Jenom jsem chtěl, aby to bylo něco úžasného. Něco tak ohromujícího, že ji to upozorní na mou maličkost. Přemýšlel jsem usilovně, ale pořád mě nic nenapadalo, takže mě pak samotného strašně překvapilo, že když konečně přinesla pivo, co všechno ze mne vyhrklo. Hezké čelíčko se zamračilo a úsměv jí zmizel ze rtů. A pak se na mne vyvalil vodopád slov a to tak rychle, že jsem jí nerozuměl skoro ani slovo. Což, myslím, bylo za dané situace pro mne mnohem lepší, než kdybych jí rozuměl. Pusinka jí jela a mezi rtíky jí probleskovaly ty nádherný zuby a já jsem okouzleně poslouchal intonaci její řeči, toho vodopádu slov, z nichž jsem občas rozeznal jednotlivé výrazy jako opilý, nic neomlouvá, drzost a podobně. Nakonec moje servírka pohodila hlavinkou, vlasy jí zavlály kolem hlavy, jak se prudce otočila a plavně odešla.
V sále bylo ticho a všechny oči se upíraly na mne. Pak se přihnala Nita.
„Prosimtě, co blbneš!? Cos jí řek?“
Rozhlédl jsem se po ztichlém sále, po všech těch očích, které na mne civěly, a aby nebylo pochybností, odpověděl jsem hlasitě a anglicky.
„Co bych jí řek! Řek jsem, že si ji vezmu za ženu...o ruku jsem ji požádal, tak!... A budu platit, jo?“

Druhý den jsem vstal brzo a vykoupal se. Koupal jsem se dlouho a důkladně a přemýšlel, co budu dělat. Hotel Esplanáda byl nekřesťansky drahý a navíc u mne měli vroubek. Když jsem poprvé nabalil Dianu, zatáhl jsem ji právě sem na jejich přední trávník, protože to byl jediný trávník široko daleko, který byl zelený a krásně měkký. Bylo pozdě po půlnoci, všude ticho jen my do toho vzdychali a pak vyjelo z hotelu auto a chytlo nás do kužele svých světel. V hrůze, že mě Diana shodí v nejlepším, jsem jí zakryl jednou rukou oči, aby světlo neviděla a pokračoval v činnosti...
Teď mě však právě tím, co se mi před ním stalo, hotel odpuzoval. Připadal jsem si nečistý. Jako kdybych byl na znesvěceném místě, kde jsem kdysi zhřešil. Oblékl jsem se a sbalil svých pět švestek. Zapakovat jsem neměl co, měl jsem s sebou jen kartáček na zuby a holení. Sešel jsem dolů k recepci, zaplatil a vyšel do města. Nejprve jsem si koupil solidní sportovní tašku a pak vyrazil nakupovat. Poměrně brzo jsem tašku naplnil. Zašel jsem s ní do bushe za hotelem Don a opatrně se rozhlédl. Nikde nikdo. Kryt křovisky jsem se do nákupu oblékl. Za chvíli jsem už byl celý v novém, včetně bot a podkolenek. Bez těch tehdy do lepších podniků nepouštěli. Podkolenky znamenaly to, co dlouhé kalhoty. Staré a propocené šatstvo jsem zanechal na místě, ale vzal jsem s sebou staré a pohodlné sandály. Ty jsem dal nejprve do krabice od nových bot, než jsem je uložil do tašky s dalším oblečením. Byl jsem si jist, že mě nikdo neviděl, ale pozdě odpoledne jsem ve městě potkal domorodce, který měl na sobě přesně to, co já ráno, takže si tím nemohu být tak jist.
Vrátil jsem se do centra města a u Woolworth zakoupil květiny. Květiny jsem nikdy před tím nekoupil a nevěděl jsem, jak je držet. Naštěstí parkoviště taxíků bylo přímo před Woolworthem. Měl jsem hrůzu, že mě uvidí někdo z kluků, i když jsem věděl, že je na ně moc brzo a že by měli ještě vyspávat. Na co jsem však nepomyslel, bylo, že mohou spát i Nita s novou servírkou. Pinďa ani neštěkl a byl rád, že mě zase vidí. Chtěl, abych mu hodil balónek a já jsem mu jej hodil, ale nejraději bych mu hodil ten puget, jak jsem byl nervózní. Šli jsme spolu ke dveřím a já zaťukal. Nic. Znovu jsem zaťukal a znovu nic. Dodal jsem si odvahu a zabouchal. Otevřít přišla Nita. Byla rozespalá a ze dveří jí vykukovala jen rozcuchaná hlava.
„Zbláznil jsi se?!“ řekla a pak uviděla květiny. „Jé ty jsou hezký! To je pro mne? Počkej, já se obléknu!“
Zabouchla. než jsem stačil otevřít ústa.
Ježišikriste, lál jsem si v duchu, já jsem tak blbej! Proč jsem, pitomec, nekoupil pugety dva? Přece jí teď nemůžu říct, že nejsou pro ni! Všechny mé plány, všechno mé ranní přemýšlení se sesulo v mé hlavě do zmatené směsi zoufalých nápadů, z nichž ani jeden se nedal uskutečnit. Zbyla jen touha skočit do taxíku a jet zpět pro druhou kytku. Jenže taxi už odjelo.
Nita znovu otevřela dveře a pozvala mě dovnitř. Hlavu už neměla rozcuchanou a vypadala zcela normálně. Začal jsem koktat něco v tom smyslu, aby se nezlobila, že příště určitě přinesu kytky dvě a Nita se rozesmála a řekla, že teď zase ona dostala mne. Copak jsem tak pitomej, že bych si mohl myslet, že okamžitě nepochopila, pro koho ta kytka je?
Přiznal jsem, že poněkud zpitomělej skutečně jsem.... ale strašně se mi ulevilo! Nita mě pak informovala, že budoucí majitelku květin už vzbudila a že se koupe, tak abych počkal v obyváku. Šel jsem, ale znovu mi nebylo nejlépe. Já jsem to božské stvoření vzbudil! Jestli se do mne zase pustí jako včera, tak mi tu kytku hodí na hlavu. Možná, že jsem ji Nitě dát měl?!....
Sedl jsem si ke stolu a svěsil hlavu do dlaní v divokém pokusu urovnat si myšlenky, ale nic mě nenapadlo. Když obě vstoupily do obýváku, musel jsem vypadat jako opilec, který se právě probírá po těžké noci. Rychle jsem vyskočil a nemotorně nové servírce nabídl kytku. Nesměle ji přijala, zatímco jsem koktal omluvy za včerejšek a přiznal, že pár piv jsem v sobě skutečně měl... a ona řekla, že si to hned myslela, že nevím, co povídám.
Rychle jsem zakoktal, že vím až moc dobře, co jsem říkal, ale chápu, že jsem se choval nemožně. Ano, nemožně! Takže bych pochopil, kdyby na mne poslala svého boyfrienda, aby mně vyprášil kožich...
Nastalo trapné ticho, v kterém přivoněla ke kytici a řekla, že to je krásná kytka a jestli jsem ji vybíral sám a že ji dá do vázy, když se nebudu zlobit. S tím se nedalo než souhlasit a moje past sklapla na prázdno.
Do prčic, uvažoval jsem zoufale, takhle krásná holka nemůže být sama! Ta bude mít přítele zcela určitě! Přece není možné, abych měl takové štěstí? A zatímco hledala vázu, já přemýšlel, jak neznámého soka vyšoupnout ze sedla. Nic lepšího než že ho budu muset zabít, mě v tu chvíli nenapadalo.
Nita uvařila kafe a konečně nás představila. Nová servírka se jmenovala Zena. Sedli jsme si na zahradu a rozhovor se rozproudil. Snažil jsem se být vtipný a asi mi to docela šlo, protože jsem ten oslnivý úsměv viděl častěji a častěji.
Nita pak řekla, že musí jít do Knickerbocku dělat obědy, ale Zena začíná až v pět, takže pokud chceme zůstat zde, tak můžeme.
Zena to rychle zamítla, že si chce jít zaplavat na pláž. Dělal jsem si legraci a lhal, že plavání je moje nejmilejší zábava, a kdyby mě vzala sebou, že bych šel také. Usmála se a přitakala, pokud si opravdu chci JENOM zaplavat. Znovu jsem zalhal, však co bych mohl chtít jiného?
Plavat uměla mnohem lépe než já. Byla opálená do hněda, takže jsem si nebyl jist, jestli není z části domorodka. To mně ovšem vadilo ze všeho nejméně, byl bych ji miloval, i kdyby byla černá jako bota! Už jenom pro ten úsměv!
Byla o hlavu menší než já, takže mi nedělalo problém ji občas chytit a vyzvednout vysoko nad vodu. Dělal jsem, že ji do vody hodím a ona se mne držela jako klíště, protože si nechtěla namočit vlasy, které si vyčesala až na temeno. To držení mi dělalo dobře a neměl jsem nejmenší úmysl ji pustit, i kdyby chtěla. Jednou rukou mě držela kolem krku a druhou mně hrozila .. Jestli mě pustíš, nikdy ti to neodpustím! Nikdy! Škádlili jsme se, ale když jsme jen tak plavali, nestačil jsem jí. Musel jsem tedy svoje řeči o mé nejmilejší zábavě maskovat potápěním. Pod vodou jsem dokázal vydržet až ke dvoum minutám a ji to fascinovalo. Když jsem zmizel pod vodou po prvé a dlouho se neobjevil, docela zpanikařila. Jak mi to dělalo dobře! Oh, ten pocit, že má o mne strach! Nakonec jsme si lehli na ručník. Její, já žádný neměl a opalovali se. Dával jsem si pozor, abych se jí nedotýkal, i když mě to táhlo, abych ji pohladil, ale dokázal jsem se opanovat.
Když jsem ji pak před pátou doprovázel do práce, musel jsem se držet, abych ji nepolíbil. Stáli jsme u dveří a já se ptal, zda bych jí nemohl přijít naproti po práci. Odpověděla otázkou, kam teď půjdu. Řekl jsem po pravdě, že nevím a ona řekla:
„Ale já vím!“ a hezky se usmála.
„A kam teda?“ zeptal jsem se užasle.
„Na pivo.“
„Možná...“ protahoval jsem, „ale kdybych na pivo nešel, mohl bych pak po práci na tebe počkat?“
„Tak dobře. Když si nedáš ani pivo, tak přijď! A nemysli, já to poznám!“zahrozila mi hezkým prstíčkem a zmizela ve dveřích.

Seděl jsem až do desíti s klukama ve Vicu a pil limonádu. Divili se a já před desátou také. Vedli samé pitomé řeči a pochechtávali se úplným kravinám. Takhle jsem je neznal. Byl jsem také takový, když jsem pil?
Ale trpěl jsem, když přede mne někdo postavil pivo a pak ho s omluvným úšklebkem zase odtáhl a řekl:
„Jó, promiň! Já zapomněl! Pán je abstinent...“
Mé utrpení však stálo za to. Vždyť jak jsem jí mohl lépe dokázat, že jsem nepil, než pořádným polibkem? 


DOKONČENÍ CELÉHO VYPRÁVĚNÍ SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE