Na Gove se létalo letadlem, protože tam nevedla silnice. Létalo se přes Groote Eylande, což je holandské jméno tohoto ostrova. Konečně i Arnham land, kde se Gove nachází, je jméno, které zemi dali právě tito mořeplavci. Holanďané se plavili do Indonésie pro koření, ale že se dostávali až do Austrálie a dělali tu „obchod“ s místními, víme nejen z názvů ostrovů a krajiny, ale i z lokální polulace, kde blonďaté vlasy a modré oči nejsou mezi domorodci zase takovou výjimkou. Mnohem později, snad v padesátých letech minulého století, tu švýcarská firma Nabalco objevila bauxit a rozhodla se tu vybudovat město pro jeho těžbu. Město se jmenuje Nhulunbuy a stavěly ho přes tři tisíce dělníků. Díky Kasírovi ( nebo Dianě?) jsem se stal jedním z nich. Polovička dělníků žila na Wallabi Beach a druhá, včetně mne, asi tři míle zpět a blíže k letišti, na Mount Saunders.

Ubikace byly dlouhé baráky s řadou klimatizovaných pokojíků vždy pro dva dělníky. Klimatizace pracovala ve dne v noci, takže v pokojích byla někdy zima a museli jsme otevírat okna.
Pavel s Kasírou pracovali v kuchyni na Wallabi Beach, což mě ze začátku štvalo, protože jsem kromě nich nikoho jiného na Gove neznal, ale brzy jsem si zvykl.. V kuchyni na Mt.Saunders pracovala spousta Čechů a já se s nimi časem seznámil.

Jídelny a kuchyně byly obrovské, však také vyvářely pro 1500 strávníků každá. Na Mt.Saunders byla ještě malá jídelna pro bossy a jejich sekretářky, protože v tom moři chlapů by se ty chudinky ani v klidu nenajedly. Ženských jako takových bylo v celém městě sotva třicet, když nepočítám domorodky. Ty ale žily na misii Yirrkala za městem. Tam nikdo nesměl pod přísným zákazem a okamžitou ztrátou práce. Pudy se vybíjely v hospodách (každý camp měl jednu), které měly otevřeno od půl šesté do osmi jako v dobách ne tak dávných. Toto opatření mělo zabránit příliš časté absenci dělníků v práci a myslím, že to skutečně dělalo, i když mnozí si před zavírací dobou koupili karton piva a pili dál venku.

Ráno puby otvíraly v šest, ale jen na půl hodiny, pro dělníky z noční šichty. Já jsem naštěstí na šichty nepracoval, ale zato jsem makal deset hodin denně, sedm dní v týdnu, což zde bylo normální. Takhle pracoval na Gove skoro každý. Peníze byly dobré, bral jsem hodně přes sto dollarů více než v Survey Party, ale nebylo to zadarmo. Pracoval jsem pro společnost PDC, která stavěla v budoucím městě třípatrové paneláky s bytovými jednotkami. Hned první den jsem se na stavbě setkal se svým bývalým bossem ze Sydney, když jsem pracoval na University of NSW. Přivítal mě s otevřenou náručí a hned vedle stojícímu inženýrovi prozradil, že tenhle chlap umí makat, takže jsem dostal tu nejhorší práci na stavbě. Měl jsem za úkol kladivem a majzlíkem vysekávat díry v betonových panelech, kde sice měly být, ale povětšině nebyly. Betonáři to měli zkrátka od panelu a dělat díry je hrozně zdržovalo. Ergo Stanoušek Moců, obrovské kladivo a majzlík.
Dal jsem se do práce s vervou a jen v kraťasech do půl těla, jak jsem byl zvyklý z bushe. Jenže betonové panely nějak více odrážejí slunce a já jsem se hned ten první den spálil tak, že se mi loupala kůže i za ušima a dostal jsem úžeh. Druhý den jsem nastoupil do práce zahalen jako Arab a v košili s dlouhým rukávem. Vytesávat díry do betonu deset hodin denně byla práce těžká a namahavá. Zvláště těch prvních pár dní, kdy jsem měl úpal. Ne, že bych si nezvykl, člověk si zvykne na všechno, ale měl jsem dost rozdrásané ruce plné mozolů a některé ty oděrky mně vadily při hře na kytaru.

Kluci z kuchyně se mě snažili sehnat nějakou lehčí práci, ale musel jsem čekat, až se nějaká pozice uvolní, protože měli plno. Nakonec se jim pro mne podařilo sehnat práci u stejné společnosti, která vládla i v kuchyních (Poon Bros.), ale ve skladu. Jelikož jsem měl řidičák, stal jsem se řidičem a vozil po celém Gove pro Poon Bros., co bylo třeba. Začínal jsem ráno ve čtyři a nejprve rozvezl z pekárny, která pracovala jen v noci, chleby do obou kuchyní. Pak jsem zajel k dalším nočním pracovníkům, kteří celou noc vyráběli sandwiche. Byly to vany a vany sandwichů, které jsem zase rozvezl do obou jídelen a kluci plastické vaničky postavili na židle do dlouhé řady s nápisy, co která obsahuje. Sandwiche si dělníci brali s sebou do práce pro oběd. Mohli si vzít, co chtěli a kolik toho chtěli. Bylo to na dvacet různých druhů sandwichů, ale stejně se našli nespokojenci, kteří tvrdili, že to je všechno na jedno brdo a chtěli něco jiného. Poon Bros. jim to na objednávku dělali. Samozřejmě zadarmo.
Kuchyně sice obědy vyvářela, ale ty byly jen pro bossy a jejich sekretářky. Hlavním jídlem byla večeře. Většinou byl výběr dvou až tří různých jídel. Všechno kvalita jak v restauraci.

Sotva jsem rozvezl sandwiche, tak jsem se v kuchyni nasnídal. Po snídani jsem vozil většinou, co kdo potřeboval. Mouku pro pekárnu, suroviny ze skladu do kuchyní, ale i ložní prádlo po ubikacích. Nebo jsem pracoval ve skladu, kam jiný náklaďák vozil suroviny z přístavu. Skladiště samo nebylo klimatizované, ale mělo obrovské mrazáky. Do těch se muselo všechno odnosit ručně a ručně zase vytahat dle potřeby. Fork lift do mrazáku zajet nemohl. Pro dělníky ve skladu to byl dost problém, protože neustále vybíhat z mínus patnáct do plus třicet šest a zase zpátky mátlo organizmus těla, který nevěděl, co se vlastně po něm chce. Naštěstí pro mne jsem většinu času trávil rozvážkou, ale když připlula zásobovací loď, musel jsem ve skladu pomáhat i já. Měl jsem končit ve čtyři, ale většinou jsem končil okolo šesté, takže jsem pracoval 14 hodin denně. Zato v neděli jsme měli volno.
Sklad dělal jen šest dní v týdnu, a tak jsem v neděli doháněl spaní. Někdy i celý den. Vydělával jsem však okolo 350 dolarů za čtrnáct dní a za ubytování a stravu platil jen sedm dolarů týdně. To bylo skoro čtyřikrát tolik jako na farmě U Humpty Doo, a když jsem k tomu připočetl tu lacinou stravu, tak skoro pětkrát tolik. On ten Michal v Sydney nelhal, když nám vyprávěl, že se tu dá vydělat až pětkrát tolik, i když se do té cifry trefil zcela náhodou. Co nám ovšem už neřekl, bylo, že se tu makalo na ty peníze pětkrát tolik co v Sydney a dvakrát tak dlouho. Později mi Franta vypočítal, že kdybychom ty samé hodiny dělali v Sydney, tak jsme brali přibližně to samé. Jedinou výhodou bylo, že zde se peníze daly ušetřit. Já jsem ku příkladu utrácel jen za pivo a za poštovní známky.

Nikdy mne nezajímal hrubý příjem, ale kolik dostanu na ruku čistého. Tady jsem dostával hodně a prakticky to neměl kde utratit. Pivo bylo laciné, ale když makáte pořád a musíte ráno vstávat ve čtyři, tak raději nepijete. Dal jsem si vždy jedno dvě a šel spát. To mně právě na té práci vadilo, že musím tak brzo vstávat a moc se nevyspím. Kluci v kuchyních sice také začínali brzo, od pěti, ale v jedenáct skončili a šli si lehnout. Nastupovali znovu až v pět odpoledne a dělali do devíti, ale protože byli česky šikovní, zaonačili to tak, že měli všechno hotovo, hned jak zavřely jídelny, což bylo v sedm. Ve čtvrt na osm, nejpozději v půl osmé, už v hospodě kupovali kartony a většinou si šli k někomu sednout na pokoj nebo zůstali před hospodou a pili až do půlnoci. Když hráli karty, tak až do rána. Mohli si to dovolit, věděli, že se od jedenácti vyspí. Chtěl jsem do kuchyně také, i když se tam bralo jen 314 dolarů, ale bylo permanentně obsazeno. A když se konečně naskytla příležitost, tak jsem místo velkoryse přepustil Frantovi, který ještě pořád seděl v Darwinu a čekal, jestli dříve ušetří na letenku nebo mu seženu práci na Gove.

To už jsem u Poon Bros. znal všechny bossy a bylo celkem snadné práci známému zajistit, pokud teda byla k mání. Bossové věděli, že Češi makat umí a mohli se spolehnout, že nově příchozí není žádný nemakačenko, kterého budou muset za týden vyhodit a ještě mu zaplatit cestu zpět do Darwinu. Navíc jsme byli povětšině všichni zaujatí proti uniím, v kterých jsme viděli jen prodlouženou ruku moskevských soudruhů. V kuchyních se to Čechama jen hemžilo, byl tu nejen Pavel s Kasírou ale i Jarda, Kulička, Jirka z přístavu, Mirek (dělal nám brankáře v Bohemians Darwin) a jiní, jejichž jména jsem už zapoměl, a teď tu byl i Franta. Dostal jsem ho k sobě na pokoj a štvalo mě, že ráno ještě spal, když jsem odcházel do skladu pro svůj náklaďák, a když jsem se náhodou přes den stavil pro něco doma, tak už zase spal. A když jsem se po večeři celý zničený vrhal na svou postel kolem deváté, věděl jsem, že Franta někde paří a hraje karty s kamarádama...

Můj džob však měl i své výhody. Jednou za týden jsem objel ubikace a od uklizečů vybral špinavé ložní prádlo, které jsem odvezl do prádelny odkud jsem jim přivezl čisté lajntuchy a povlaky na polštáře. I mezi uklizeči dělali Češi. Ti sice tolik nevydělávali, ale táké se tolik nenadřeli. Na Mt. Saunders pracoval Moravák, kterému jsme říkali Baraba. Vždycky jsem si trochu najel čas, aby mi vybyl na něj, a pak jsme chvíli kecali. Jednou mě zavedl za ubikace, které měl na starosti, a tam se odehrával boj dvou mravenišť. Bylo úžasné se na to dívat, sledovat výpady jednotlivých armád, obchvaty křídel, ale také průzkumníky, kteří pracovali hluboko v týlu nepřítele. Teprve tady jsem pochopil, čím prošel Vasil a jak šílenou odvahu musel mít. V zázemí pracovaly také čety, které odtahovaly raněné a mrtvé. Připadalo mi to, jako kdybych se díval z velké výšky na dobře zorganizovanou válku lidí ve středověku. Bohužel, zatímco Baraba se mohl klidně dívat, jak to dopadne, já musel pospíchat se špinavým ložním prádlem do prádelny. Ale tam jsem jezdil nejraději...

V prádelně pracovaly domorodky a všechno to byly mladé a hezké holky kolem šestnácti osmnácti let. Bylo jich asi patnáct a na starosti je měl starý Polák a ten si mě oblíbil. Často jsme spolu hovořili směsicí polštiny, češtiny a angličtiny. Zaměstnávala ho misie v Yirrkala a jeho úkol byl naučit mladé černošky pracovat v moderní prádelně. Stěžoval si, že to není lehký úkol, prý špatně chápou a všechno jim vezme dny a týdny, než se to naučí. To není jako u Evropanů, kterým se ukáže všechno jen jednou, tvrdil. Ovšem zajímavé je, že jakmile daný problém pochopí jedna jediná z nich, tak to do pěti minut umějí všechny.

Už tenkrát jsem mu mohl říci proč, že nejsou pitomé, ale že to je problém jazykový, tedy dorozumívání. Však jsem znal spoustu příhod z vlastního života, jako tu se slovem „rope“, když Jim visel na laně mezi stavbou a výtahem a sténal hrůzou, když jsem mu na ten provaz nabízel kladivo. Nebyl jsem pitomej, jenom jsem nerozuměl. Polákovi jsem však neodporoval. Tenkrát to z nás žádný nechápal. Neuvědomovali jsme si, že se tu kříží kultury a co je jasné v jedné, nemusí být vůbec lehké pochopit v té druhé. Celá naše generace si myslela, že australští domorodci jsou v době kamenné nejen svou technologií, ale i svým mozkem. Na Gove se je snažili zaměstnat, ale měli s tím pramalé úspěchy. Já jsem ku příkladu viděl skupinu mladých domorodců, kteří se na Gove učili vysazovat stromy. Bílý učitel jim nejen vysvětlil, jak se se to dělá, ale názorně předvedl, jak se zvedá krumpáč a jak se s ním kope. Pak krumpáč předal jednomu z mladíků, který s ním nad svou hlavou opsal neuvěřitelnou smyčku a zasekl si jej do zad. Po téhle exhibici jsem se i já domníval, že domorodci nejsou normální. Že na to prostě nestačí a nikdy nebudou. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že tohle jsou pro ně naprosto nové věci a že novosti nejsou zpočátku nikdy lehké pro nikoho. Nejen pochopit, ale i překlenout. I pro mne, bílého Evropana, který se na stará kolena učí psát s počítačem a také se neustále zasekává, i když né zrovna do zad...
Jenže mne to v té době nejen nezajímalo, měl jsem dost jiných starostí, ale ani nebavilo. Věčné debaty, jak si domorodci neumí uvázat ani tkaničky... Mne v tom věku zajímaly především ženský, bílý, černý, fialový, to mně bylo jedno. Moc dobře jsem věděl, že to, co od nich chci já, umí stejně dobře jako kterékoli jiné. Se starým Polákem jsme si zase tolik nenotovali, abych bez jeho debat neusnul. Kdepak, já s ním navázal přátelství vypočítavě, protože jsem věděl, že si z titulu své funkce může na misii pozvat hosta a já se tam chtěl podívat. Takže když mě na jednu neděli pozval, že upeče“kačicu“, vůbec jsem neváhal a ihned souhlasil.

Brzo ráno přijel a vyzvedl mne před prádelnou na Mt. Saunders, kde jsem na něj čekal. Na misii to bylo nějakých deset kilometrů, ale už kilometr před misií jsem slyšel křik dětí. Koupaly se v krásné zátoce a já jsem opravdu v životě neslyšel tolik radostného křiku a smíchu jako tenkrát tam. Prohlédl jsem si misii a byl tu pořádek, čisto a lidé se na mne smáli a pak jsem poprvé uviděl malby na kůře, vyřezávané oštěpy a didgeridoo. Koupil jsem si dvě didgeridoo a dvě malé malby. Pak jsme šli k Polákovi na kačicu. Jíst se to dalo, ale hádal jsem, že to není žádná kačica, ale magpie husa. Byla stejně tuhá jako ta Vasilova. A pak mě čekalo překvapení. Já, který jsem si myslel, že jsem na něj vychcaně česky vyzrál, když jsem se s ním tak dobře seznámil, jsem zjistil, že on převezl mne. Že z nějakého seznámení s jeho pradlenama nic nebude, protože „pan Polski“ neměl zájem o ženské, ale o mne. Zklamali jsme tak jeden druhého. Já jeho trochu nevybíravě. Prostě jsme si od začátku nerozuměli. A to jsme byli oba bílí, Evropani, Slovani a ze stejné kultury. Rána větší než krumpáčem do zad...
Už mě nikdy na misii nepozval a v prádelně naopak hlídal, abych se s nějakou nedostal někam do kouta, ale to se obával zbytečně. Znal jsem se moc dobře a věděl, že pokud v tomhle džobu zůstanu, něco se stane, on mne nahlásí a já přijdu opráci. To jsem si nemohl dovolit, a tak když se v kuchyni uvolnilo místo uklizeče v jídelně, okamžitě jsem je vzal.