| „Mým domovem tichá je putyka,
mou ženou sklenice plná,
mou vášní bývala logika,
teď baroka smetla mě vlna…“
 Ta putyka se jmenovala Taverna a stála na rozhraní Smíchova a Malé Strany. Své nevěstě Vilémíně Křepinské ji roku 1915 koupil, aby ji vzápětí propil, skutečný autor této známé zlidovělé písně – poeta, bohém, flamendr a tragikomik české literatury Bohdan Šumavanský.
Jeho vstup do života (23.4.1821), jako později jeho vstup kamkoliv, byl provázen roztomilým zmatkem: Chlapec, jenž o osmdesát let později zemřel pod výše uvedeným jménem, byl pokřtěn u sv. Vojtěcha na Novém Městě Pražském jako Theodor Adalbert Rosenfeld, svá díla však podepisoval jako T. R. Field, občas jako Vratiprst Choromyl Krombožinec Lilibínský.
Narodil se coby pohrobek pět měsíců po smrti otce, pražského lékaře dr. Karla Damiána Rosenfelda.
I domnívala se (právem?) část příbuných, že dítě měla jeho matka Voršila, roz. Apflbecková (původem z Koutů u Domažlic), s židovským básníkem Kapperem. Jiná část příbuzných tipovala dokonce hraběte Jiřího Stadiona z Trhanova. Konečně třetí část přikláněla se k paternitě známého dr.Thomayera.
„Moje Matka Voršila zle se na mne horšila,
že mám k práci zvláštní odpor,
jednou budu prej živ z podpor…
Ach máti, kdybych tím lampářem byl,
za koňských dřel bych sta sil,
cestou do hospody bych rozvítil
a cestou z hospody – zhasil!“
(Primář a lampář)
Pokud se nám zdá, že autorovy verše kulhají, nemýlíme se.
S takovými lapáliemi se Theodor nezdržoval, jako „naturtalent“ a samouk to ani nepociťoval. Zanechal po sobě několik útlých knížeček básní - Kruhy pod očima, Kosočtverce na ohradách, Lomikel na dlásnech, Literární zádrhel, i veršovaných invektiv.
Položíme-li si s F. X. Šaldou otázku, co určuje Šumavanského „plemenný ráz“, sami se jí uvedeme do rozpaků. Máme-li totiž u nás básníky lví rasy, máme-li slavíky a zní-li naší poezií štěkot psí smečky či kozí mečení, zařadíme T. R. Fielda nejspíše k pásovcům, není-li skrytým mravenečníkem či ptakopyskem.
Tak velmi se vymyká zařazení v naší kritice.
„Jeden pán měl k jedné slečně citu víc než druhý,
dokud živ byl, tak měl věčně pod očima kruhy.
V nekonečnu přímka však se vždycky ve kruh schoulí,
ergo: plocha kruhu zase zavine se v kouli.
Mrtev ten pán pro tu slečnu leží, o
či poule-navěky má v nekonečnu pod očima-koule…“
(Zádrhel relativistický)
Ano, Šumavanského termín „zádrhel“ se stává oblíbenou nádobou, do níž naléval syrovou prahmotu svých myšlenek a rýmů. Nebál se do ní hrábnout koňským kopytem, aby vytvořil tvar, kterým by pak mrštil po nevinném čtenáři. Byla-li hlína jeho výraziva poddajná, dovedl se s ní pomazlit s virtuozitou jazykového gigola, zdobíce ji svérázným sociálním akordem:
„U Točníka na Žebráku
žebrák žebral žebro na žebráku.
Na žebráku žebrat žebro?
Na Žebráku u Točníka?...
Co je s žebrem? zvolal Bůh ty žebráku?
Už jsem jednou z žebra stvořil Evu,
teď však z něho stvořím jinou děvu.
Zde ber - z toho žebra - žebračku!...“
(Žebrák na Žebráku)
Jeho život byl formován chudým údělem sirotka, studiemi v Anglii i geniální pamětí. Byl profesorem Heverochem dokonce zván jako „nenormální bytost, která po prvním přečtení dovede reprodukovat deset sloupců pětimístných čísel, což není legrace, to je prostě fakt!“
Těžkou a placenou práci poznal jako pohůnek na statku u Sedlčan, učitel jazyků, překladatel, pískař na Vltavě a neúspěšný hospodský. Za pracujícím člověkem nemusel chodit – byl jím sám. Poznával se s jinými v hospůdkách i v krčmách, kam přicházel, halasně vítán pro svou svéráznou filozofii. Jeho místem byla židle štamgastova a jeho honorářem za mnohé básně, jež nebyly nikdy vydány, přáteli zaplacená útrata:
„Ze zvadlého srdce nevěstky v zahradě pivovarní
necudným květem rozkvetla podprsenka jarní.
Utrh ji piják opilý, chtěl poznat lásku na chvíli,
poznal však, láska že je cnost,
absolutní a na věčnost“!
(Pijákovo jaro)
Bohdan Šumavanský se pokládal za stejného satirika, jakým byl Jaroslav Hašek. V bohémství i v truňku se mu také pokoušel (marně) vyrovnat.
„Na hrobě Jardy Haška
by měla státi flaška
a kol ní věnec skleniček,
by každý v němém bolu
pro oběť alkoholu
moh uronit pár slziček“.
(Epitaf na pomník v Lipnici)
„Dnes už vím, co si počnu,
nasadím na dukát černou kvočnu.
Budou se líhnouti zlaté mince,
vydláždí mi cestu do blázince!“.
(Cvocká)
Ne, nebyly to zlaté mince, které vydláždily cestu „blázna pražských hospůdek“ do blázince. Byl to rozpor mezi vzděláním a naivním diletantistem, přebujení zázračné paměti ve fantazii, kam nebylo možné, natož jednoduché, básníka sledovat. Trpěl „rozbíhavostí paměti“, jak sám říkal, ale svůj nedlouhý pobyt v Bohnicích nebral nijak tragicky. Po příchodu sem rozeslal svým přátelům pohlednice s výmluvným textem:
„Po zralé úvaze jsem se zbláznil“.
„Na kopečku blázinec,
pod kopečkem hanbinec
a uprostřed na stráni
zdravým hrana vyzvání“.
(Blázinec)
Psal-li autor ve svém mládí rozverné básně violovými tóny stesku, s přibývajícími léty bylo toto spojení žalnější i niternější. Dodnes z furiantských slok kanou slzy proroka, smích klauna končí častěji vzlykem, a tesknou komikou veršů dobírá se autor neopakovatelnosti:
„V žití jsou neshody, ale i shody,
kdopak ti, Květuško, pošlapal schody?
Ten, kdo je pošlapal, ten po nich utek,
místo slz stírej teď ze schodů smutek.
Líbezně rozkvet ti, Květuško, květ ten,
kterým tě omámil lásky své květen,
když ti s tím květem prch do světa světák,
ještě máš, Květuško, hadr a smeták!“
(Květuška Rozlívková)
Nejkrásnější básně jsou snad ty, které náš básník nikdy nenapsal. Nenapsal, ale naznačil ve svém učení Vratiprsta Choromysla Krombožince:
„…o životě krchém, prakrchém – a tudíž o Prakršnu, o lidském oušlapu, té cestě člověka z mlhy do mlhy, jež vrcholí v kimorínu, kde oharek poslední kosti člověkovy propadá mřezem do posvátné řeky Mejknínu, řeky té, jež má jeden břeh, protože na druhé straně, to už je jen onen břeh…“
Tato poslední citace básníka změnila se před čtvrtstoletím v páru, která se vznesla do chladivého meziprostoru, aby se jako blahodárná voda snesla k zemi v krůpějích.To zaplakaly boží oči nad zánikem pravého člověka. |
