V den Milanova a Jardova odjezdu jsme se všichni sešli v přístavu, protože naši přátelé se rozhodli plout, místo letět. Lodí to vzalo šest týdnů, čímž chtěli docílit, že přijdou doma o celou jednu zimu a připlují do Evropy až v pozdním jaru. Druhou výhodou bylo, že uvidí kousek světa, protože loď plula okolo celé Afriky a všude na dva dny zastavovala. Konec konců Jarda byl ve svobodném světě už skoro tři čtvrtě roku a všechno to, co nejen ze světa, ale i z Austrálie viděl, byla umývárna aut na Bondi Junction. Proto si oba bratři týden před odjezdem zapůjčili auto od Tomáše Dozadu, který byl z domova vyučený hodinář, a já jsem je celý den vozil po sydnejském okolí, protože jako jediný z naší party jsem měl řidičák. Aby z té Austrálie vůbec něco viděli.

Jeli jsme na jih do Wollongongu a podél moře až kam to šlo (časově) a vraceli se podél hor a kopců vnitrozemím zpátky. Auto byl starý Austin, který pamatoval lepší časy a Tomáš mě nabádal, abych s tím víc jak padesátkou (v mílích = 80 km) nejezdil a hlídal si vodu. Jako profesionální řidič jsem se jeho rad držel a při obědě vodu zkontroloval a dolil. Tomáš to auto ovšem nepůjčoval zadarmo, bratři mu museli vysolit padesát dolarů na ruku ještě před zapůjčením, takže to nebylo laciné. Jenže my tenkrát vůbec netušili, že existují půjčovny aut a mysleli si, že nám Tomáš pomáhá.

Jarda nás všechny, celou partu, vzal na zaoceánský parník, kterým odplouvali a ukázal nám jejich kabinu. Po prohlídce této malé místnosti bez oken nás vystrkal ven a v kabině se zamknul s Rebekou. Pokračovali jsme v prohlídce sami - jenom s Milanem a jeho ženou. Loď byla obrovská a měla několik bazénů a spoustu jídelen, barů i obchodů.

A pak už stewardi začali nabádat lidi, kteří nejsou cestující, aby loď opustili a zaoceánský kolos začal houkat. Vyšli jsme před loď na molo a s námi spousta jiných návštěvníků, kteří začali objímat ty, kteří odplouvali. Petr prohlásil, že on by domů nejel a Franta odpověděl, aby nekecal, že on kdyby vyhrál „dvanáctku“, tak upřímně neví, co by dělal. Já jsem neříkal nic, protože momentálně jsem byl moc spokojený. S Táňou jsme spolu začali chodit, nejprve tajně, ale pak už otevřeně a bylo to hezký, i když ne úplně normální a já jsem si marně lámal hlavu tím, co dělám špatně. Celou teploušskou garderóbu jsem zničil tak, že jsem u košil utrhal rukávy a nosil je jenom do práce. Kalhoty do mírného zvonu byly jediné, které přežily mé řádění. Z ostatních kalhot jsem nadělal pomocí nůžek šortky a hrál v nich volejbal. Ten mi v poli docela šel, ale na síti jsem díky svým kotníkům nedokázal pořádně vyskočit. Soustředil jsem se proto na vybírání smečů a byl jsem v tom docela zdatný a týmu prospěšný hráč. Táňa, kterou sport nebavil, sedávala na stráni s ostatními, kteří nehráli a vesele se bavila. Tak vesele, že mě někdy až bodlo u srdce, protože se kolem ní pořád motali nějací svobodní mládenci, kteří neměli nic jiného na práci než obveselovat mou dívku... Pomalu, ale jistě jsem se vžíval do pocitů Franty, když chodil s Květou.

Loď znovu zahoukala. Teď už houkala v mnohem kratších intervalech a Jarda s Rebekou pořád nikde. Všichni cestující už byli na lodi a my jsme stáli na molu před brlením a Milan s Hedou stáli také u brlení, ale z druhé strany, takže jsme jim už nemohli ani podat ruku.
- Tak mám takovej dojem, - řekl Franta, - že to Jaroušek udělal moc chytře. Rebeku už neuvidíme...
- Jak to myslíš? -
- Prostě ji v tý kabině zamknul, takže nemůže ven i kdyby chtěla a ona možná ani nechce... -
- Tam nemůže zůstat, za čas by ji stejně našli ! -
- Za čas jo, ale to už bude loď na širým moři a ty myslíš, že se takovej kolos obrátí a pojede zpátky? Kvůli jedný černý pasažérce? Kdepak, ty pojedou dál. Moc chytře to vymyslel ... -
V tom se vedle Milana objevila ubrečená Rebeka a rozcuchaný Jarda. Oba prudce dýchali. Naposledy se objali a Rebeka seběhla na molo k nám. Loď teď houkala skoro nepřetržitě a najednou se pomalu začala odlepovat od mola. Poslední opozdilci vyskakovali na břeh a lidé na lodi, kteří byli mnohem výše než my, začali házet dolů papírové ribbony. Drželi je za konec a papírový kotouč letěl až k nám a lidé na molu je zvedali ze země nebo zachytávali přímo ve vzduchu a pak drželi druhý konec a symbolicky tak byli pořád ve styku s milovanými na palubě. Loď se neustále vzdalovala a ribbony se napínaly a lidé je popouštěli, až už to nešlo a ty papírové symboly spojení se začaly trhat a jejich konce bezvládně a smutně padaly do vody mezi lodí a molem. Ještě chvíli jsme viděli mávající trojici našich krajanů a pak už jen záď lodi a nakonec ani tu ne.

Domů jsme jeli autobusem a Rebeka dělala statečně veselou a docela jí to šlo. Já jsem přitom vzpomínal, jak jsme s Jardou a Milanem šli vybrat dvanáct tisíc do ANZ banky na Campbell Parade, kousek od našeho starého bytu, kde si je Milan nechal uložit u plešatého manažera banky. Oba bratři si vyjednali přes Tuzex převod peněz do ČSSR, protože tam mohli mluvit česky, ale do banky potřebovali mne. Plešatý pan manažer nám po našem přání vysvětlil, že tolik peněz jeho banka dohromady v hotovosti sice dá, ale bude to i v menších bankovkách. To nám nevadilo, stejně největší bankovkou tenkrát byla dvacetidolarovka, ale když tu kupu peněz před nás vyrovnali i v deseti a pětidolarovkách, pochopil jsem, proč nám to předtím říkal. Byla to velká kupa. My jsme s sebou neměli žádnou tašku a tak jsme začali cpát svazky bankovek za trička, a v bance najednou ustal normální šum, byl slyšet jen šustot našich zastrkávaných peněz a osazenstvo i zákazníci nás sledovali s otevřenou pusou. Vycházeli jsme z banky s nacpanými panděry spíš jako lupiči než poctiví výherci. V autobusech na nás lidé zírali jako na zjevení, protože peníze pod tričkama prosvítaly a paní v Tuzexu se mohla zbláznit a pořád opakovala, že myslela, že jí Milan přinese šek a ne hotovost. Rychle někde sehnala dvě plastikové tašky, narvala je penězma a my jsme s ní museli do banky, protože se bála, aby ji cestou někdo nepřepadl...

Když jsem tak cestou domů z přístavu poslouchal rádoby veselé štěbetání Rebeky, myslel jsem si, že Milan s Jardou měli ukrutné štěstí, prostě „z prdele kliku“, jak se říká. Já si tenkrát opravdu myslel, že oni měli štěstí a já smůlu. Dneska vím, že to bylo naopak...

Mně vlastně nic nescházelo. Měl jsem Táňu a její otec mě učil zlatničinu v dílně, kterou jsem sehnal a Adam postavil. Ze stavby natahal dřevo a jako zručný tesař vyrobil stoly se zlatnickými pahýly, a mašiny, jako valcnu a jiné, koupil Bohouš. Chodil jsem s ním po obchodech když nakupoval, od prodavačů se učil odborné termíny a pro sebe jsem koupil nářadí, které mně Bohouš doporučil. Chodili jsme do dílny s Adamem každý večer a dělali věci, které jsme nedodělali večer předtím. Bohouš přišel vždy po šesté, zkontroloval nás a zadal nové úkoly. Když jsem měl noční, tak jsem jel z dílny přímo do práce a při ranní zase z práce přímo do dílny. Jen při odpolední jsem nemohl přijet vůbec. Tím jsem trochu za Adamem zaostával, myslím, že byl stejně zručnější než já, ale já jsem zase měl lepší nápady a Bohouš to věděl i oceňoval.

Jenže tím, že jsem se učil zlatničinu, jsem mohl ve sklárně dělat šestnácky jen sporadicky a na penězích to bylo znát. Také jsem je nedělal proto, protože bych vůbec neměl čas na Táňu a tím jsem se dostal mezi „ďábla a hluboké modré moře“, jak říkají Anglosasové, tedy mezi dva mlýnské kameny, jak říkáme my. Táňa chtěla žít, užívat si a já jsem na ni měl málo času. Také to chtěla někam dotáhnout, prostě být bohatá a já jsem na to neměl. Tahal jsem ji mezi sportovce a do hospod, kde jsem vedl oduševnělé řeči a i když jsem to dělal zajímavě, protože jsem to uměl a ji to zaujalo, tak nejvíce ji zajímala budoucnost a jak se v ní uplatníme, kam až se vyšvihneme. A právě tohle vlastně vůbec nezajímalo mne. Snažil jsem se, ale kvůli ní, však i tím zlatníkem jsem se učil kvůli ní, než mě Bohouš zaujal tím výrokem o umění, ale na úspěšného byznysmana jsem neměl. Táňa sice také ne, ale věděla, co chce. Jako třeba jezdit v pěkném autě. Mně autobusy nevadily, ale chápal jsem, že jí je to málo a tak když za mnou přišel Franta, že bysme spolu měli koupit auto, neváhal jsem ani minutu. Tomáš Dozadu prodával svého Austina a prodával ho za celkem slušnou cenu -120 dolarů. Ani jsme za ním nemuseli chodit, přijel za náma sám a hned Frantovi řekl, že já vím jak auto jezdí, protože už jsem ho vyzkoušel, když jsem vezl Milana s Jardou do Wolongongu. Připomněl jsem mu, že jsem směl jet jen padesátkou a dolévat vodu, ale Tomáš to odbyl mávnutím ruky, tekla mu tehdy hadice a on měl strach, abych to při větší rychlosti nepřehřál. Hadici nechal vyměnit a auto je v pořádku. Franta chtěl vědět, jestli za auto ručí a Tomáš mu řekl, že není automechanik, ale hodinář a může ručit jenom za hodinky. Ovšem co mu může říci je, že auto momentálně jezdí dobře, ale je staré, což snad víme. Věděli jsme to, a protože Tomáš s námi chodil občas na pivo a my jej považovali za kamaráda, uvěřili jsme mu a auto koupili.

Já jsem se těšil, jak Táňu překvapím, až pro ni přijedu a budu držet dveře otevřené jako tehdy Radeš a ona nastoupí a sedne si vpředu až ke mně, takže každý bude vědět, že k sobě patříme. Jenže druhý den se za naším autem začal valit dým a to takovým způsobem, že jsem věděl, že s něčím takovým se Táně nemohu ukázat ani na očích. Asi týden jsme s autem jezdili jenom do práce v oblacích dýmu a pak auto začalo chcípat na každé křižovatce, kde jsme chytili červené světlo. Vždy jsme vyskočili, počkali až se rozsvítí zelená, auto roztlačili a všichni naskákali dovnitř, já jako řidič první. Po deseti dnech od koupě auto nenaskočilo už vůbec. Dotlačili jsme jej do jedné dílny a zjistili, že je podfouklá hlava.

- Tos to nepoznal, když se ti začala ztrácet voda? - zeptal se mě mechanik, - přece jsi musel vidět, že ti teče do oleje?
Olej jsem samozřejmě zkoušel, když jsme auto kupovali, ale ten byl tehdy nový, čerstvě vyměněný...
Auto jsme odepsali, zrovna tak jako Tomáše a zašli si na Princess Highway, kde bylo hodně prodejen ojetých aut a koupili velice zachovalého Holdena za 800 dolarů. Na splátky, protože osm stovek jsme dohromady nedali. Byl to krásný station Wagon a jezdil dobře, aniž by se za ním táhl dým jako z lokomotivy... S tímhle jsem se před Táňou už ukázat mohl, i když to teda nebyl Mercedes, ale zase to mělo mladého řidiče...

Večer, při práci v zlatnické dílně, jsem se Bohoušovi s Adamem přiznal, co se nám s Frantou stalo a jak nás Tomáš Dozadu doběhl. Adam se rozčílil a tvrdil, že by Tomášovi za tohle rozbil držku, takhle by to rozhodně nenechal! Já jsem tu chuť to udělat měl také, ale dobře jsem věděl, že nás Tomáš podfoukl legálně, peníze z něj nedostanu i kdybych se na hlavu stavěl. To je jedno, tvrdil Adam, já bych mu tu hubu rozbil, takhle podfouknout chudé emigranty. Šel jsem trochu do sebe a pomyslel si, že to asi budu muset udělat, abych zachránil svou čest, když už nic jiného, ale pak se do věci vložil Bohouš a zeptal se mě odkud si myslím, že Tomáš získal hodinářství. To jsem nevěděl i když jsem věděl, žeTomáš má hodinářství jako klícku a sedí v takové kukani na Winyard station, kde opravuje hodinky.

- No, Židi mu to dohodili! Dobře ti tak, že obchoduješ se Židem a ještě k tomu s hodinářem, ti jsou nejhorší! Co, ty jsi nevěděl, že Tomáš je Žid? -
Bohouš nevěřícně potřásl hlavou, stočil oči k nebi a zeptal se: - Stando, copak ty to nepoznáš? - 

Pokračování příště...