Stáří nás s milovanou ženou zaválo na půvabné pobřeží severního Nového Jižního Walesu, kde jsme za mrzký peníz koupili skrovnou chatičku přímo u překrásné pláže.

“Rybářský ráj”, zahuhlal vesele místo pozdravu jeden z místních bezzubých staříků, jehož kožená tvář zbrázděná slunečními skvrnami prozradila, že se jedná o člověka, který to s rybačkou myslí smrtelně vážně, a který zarputile dnes a denně sedí na žhnoucím slunci lovíce ryby!
“Máš prut?” zeptal se stařík. “Nemám,” odpověděl jsem zarytě. “Jen ten v gatích,” chabě jsem se pokusil o chlapskej humor.
Můj nově nalezenej kamarád Darek se chabě pousmál, ale nezklamal: “Nevadí, prut ti půjčím a červy ti zatím taky dám, protože červi, kamaráde, červi jsou to jediný, na co ty bestie tady berou,” prohlásil jakoby nic, tetelíc se vidinou, že do své sítě lapil kámoše na rybačky.
Já jsem krapátko zvadnul, protože rybaření bylo to poslední, co jsem měl na mysli na chatě provádět. Jo, takhle ježdění na milovaném kolečku, majznutí do golfového míčku, procházky po pláži, chlemtání piva, to prosím ano. Ale RYBAŘENÍ? Ani nápad, protože vězte, že jsem rybáři vždycky hluboce opovrhoval. Nikdy jsem nemohl pochopit, co tito lidé, smutně stojící na březích řek, rybníků a oceánů, nacházejí za vzrušení, když pozorují dlouhé hodiny splávek či prut, jestli čirou náhodou o něj něco nezavadí, nebo, nedej Bože, nezabere ryba.
A navíc děsně lžou, protože vždycky, když se jich zdvořile zeptáte zda-li ryby berou, odpoví zachmuřeně, že to stojí za prdlačku, nebo vám naopak horečnatě vykládají jak děsně velikou rybu měli na háčku a jak se jim svině z háčku vysmekla už když ji měli téměř na břehu.
A ještě navíc jsou to většinou náruživí kuřáci, kteří v nervovém vypětí spojeným s rybařením hulí jednu cigaretu za druhou a nonšalantně vyhazují vajgly kolem sebe jako by se nechumelilo.
Jak dobře víme, takovej vajgl se jen tak ve vodě nerozpustí. To trvá léta než ztrouchniví a za tu dobu je veliká šance, že jej sežere nějaká mořská potvora, kterou by ti šílení rybáři moc rádi ulovili, ale taková rybka, když vajgl spolkne, tak už nadosmrti nemá chuť na červíka, protože jí je furt šoufl od žaludku. A komu by nebylo!
A další, prosím. Rybáři jsou všeobecně známí tím, že kromě nedopalků háží do vody i plastikové pytlíky a sáčky a ty už se vlastně nikdy ve vodě nerozpustí. Staly se prosím případy, že takový pytlík lehce zahubil krásného delfína. A že jsou rybáři většinou vášniví píči piva, kteří zkrášlují krajinu a pláže odhozenými láhvemi, které neztrouchniví nikdy, to ví přece každý. Proto si myslím, že s rybařením si slušný člověk nemá nic začínat. A s pomatenými rybáři, kteří riskují životy lezením na útesy jen aby ulovili nějakou prašivou mřenku, už tuplem ne.

Lehce řečeno. Jelikož o kriket nemám zájem, australskému fotbalu neholduji, na koníčky nesázím a rugbam nerozumím, co dělat, abych byl bez řečí přijat do okruhu místních starců, aniž bych byl označen za fouňu, který se nechce asimilovat? Tož jsem se stal rybářem proti své vůli.

Upozorňuji, že státi se rybářem proti své vůli není bez nástrah. Příprava vyžaduje neobvyklé úsilí, notnou dávku trpělivosti a pevnou vůli. Proto jsem také časem dokonce získal určitý respekt pro mnou dříve opovrhované rybáře.
Tak nejdříve jsem si musel obstarat správný prut. Samozřejmě čím větší tím lepší, protože tím se mrskne háček s návnadou dále do mořských vln. Mluvíce o tomto nástroji na chytání ryb, musím se zmínit, že jsem jako bystrý důchodce zpozoroval, že téměř vždycky rybáři ženského pohlaví mají pruty daleko menší než vyčůraní chlapi-rybáři. Logicky jsem došel k názoru, že dědci schválně vyzbrojují manželky proutečky dobrými tak na lovení kaprů v místním rybníku, protože se chvějí strachy, aby náhodou babči nebyly úspěšnější než oni! To by tak bylo!

Potom musí mít nastávající rybář děsně dobrý naviják, protože když čirou náhodou rybu lapnete, musíte ji lehce přivést na břeh. Ale jak vybrat ten správný, když se trh přímo hemží navijáky a cena takových hejbátek je od $10 do $2000?
Jelikož jsem ale náruživý kolečkář a znám značku Shimano, tak jsem si také naviják této značky zakoupil. Když Shimano přehazovačka pracuje na kole jako hodinky, tak naviják musí chytat ryby sám od sebe, uvažoval jsem.
Pořízení háčku je tak stresová záležitost, že z toho mám dodnes zlé sny. Jak má rybář proti své vůli vědět jak velikej a jak zahnutej háček pořídit?
“Buy yourself a hook number three with a long shank, mate,” poradil Darek. /Kup si háček číslo tři s dlouhou třpytkou, příteli./ Znalecky jsem souhlasil a prohodil, že ten je dobrej na okouna, protože to je název jediný ryby, kromě kapra a žraloka, kterou znám.
Pak samozřejmě musíte zakoupit olůvka, a to je věda sama o sobě. A co teprve ta silonová šňůra neboli vlasec! Jakoupak tloušťku zakoupit? Nikdo vám správně v tomto případě neporadí, protože rybáři jsou charabél na mozek a vlastně ani sami přesně neví. To se všechno kupuje tak baj vočko. O třpytkách ani nemluvě! Ale na ty se prý tady v moři nechytá.
Jo, panečku, co tedy za návnadu? Rybáři, kteří vás neznají, tak vám samozřejmě poradí špatně, abyste nic neulovili. Znám jednoho praštěnýho rybáře, který poradil jako nejlepší návnadu malou zmrzlou rybku, pilchard. Hajzl to byl, protože jsem vyhodil těžce vydělaný plíšek za návnadu, kterou nelze ani pořádně upevnit na háček, protože jakmile roztaje, tak se z ní stane bláto a z háčku upadne ještě před vhozením do vody! A tak jsem nakonec dal na rady dobrého kamaráda Dareka a koupil jsem několik pytlíků ohavných, slizkých a byť v lihu naložených, smrdutých červů. Ti prý zaručují úlovek.

Poslední povinnost byla navázat háčky. Tak to, přátelé, neradím ani tomu největšímu nepříteli! Jelikož jsem vetchý penzista se skomírajícím zrakem, navázat háček je nad moje schopnosti. Dobrý Darek naštěstí ochotně pomohl a já se pak po dlouhých večerech místo muckování se ženou věnoval praktikám navazování háčků, aniž bych si je zaryl do pazourů, což se mi několikráte zdárně podařilo.
A pak už pouze zbývá naplánovat dobu rybaření a hurá na to. Jenže! Aniž bych si to byl býval uvědomil, ti šílenci vstávají za brzkého rána, kdy slušný člověk, přemožen velkým citem, se něžně sápe na manželku nebo dokonce ještě zamačkává oko! Ale co se dá dělat. Dal ses na vojnu, musíš bojovat, řekl jsem si a vzdal jsem se osudu.

A pak to přišlo! V pět ráno jsem přerušil ženino spokojené oddychování a urputně jsem prohlásil:
”Matko, vstávám, nic nejím, jdu ti ulovit ryby.” Má dobrá žena mi starostlivě udělala třesoucí se rukou na čele křížeček a se slzami v očích řekla: ”Táto, ať se ti něco zlého nepřihodí, nechoď příliš daleko do vln, nežertuj se žraloky a koukej něco lapit nebo večer nejíš! A když se ti bude chtít čurat, tak do dun, protože v moři by si rybka mohla tvoje kladélko splésti s červíkem,” starostlivě dodala. Chuděrka se domnívala, že tam na pláži budu snad lovit ryby do noci!
“Neboj, matko, něco chytím a když ne, tak mi uvaříš můj oblíbenej chleba s máslem, medem a marmeládou a bude to,” odpověděl jsem a chystal jsem se vyrazit do nočního rána.
“Ivánku, a rybářský lístek máš?“ otázala se ještě nesměle žena. “Kurnik, na ten jsem dočista zapomněl, ale jsem stařec, a důchodci prý tady licenci nepotřebujou,” odpověděl jsem nejistě. A vydal jsem se za světlem baterčičky přímo na burácející pláž.

Tam už mně jenom rozechvělý Darek navlíkl na háček červa a teď už bylo jenom na mně, jak se s rybařinou vypořádat. Jelikož mně však přítel neukázal jak to do moře mrsknout, můj první pokus skončil tím, že se mně podařilo do zrádných vod hodit nejenom návnadu, ale celej prut! Naštěstí byla ještě nehorázná tma, takže to Darek neviděl. To by měli dědci u piva o historky víc. A na moje konto!
Druhý pokus jsem zvládnul téměř jako profesionál. Červík odletěl do temnot dunícího příboje. Ale co teď? Jak má rybář proti své vůli vědět, že zabírá ryba, nebo že se jenom olůvko dře o dno? Tož jsem pořád v rozčílení zahákával jednu rybu za druhou, ale marná sláva, povyk pro nic za nic, planej poplach, nanejvíc jsem téměř vítězoslavně vytáhl kus mořských rostlin!
Ale že jsem s nimi panečku bojoval! Darek přestal lovit a s úžasem pozoroval moje zápolení s domnělou obrovskou rybou, protože vězte, prut se ohýbal do nebezpečných oblouků. Byť ostřílený rybář, myslel si, že jsem skutečně zahákl něco velikého. Moje zklamání, když jsem rostlinu zdárně dopravil na břeh, bylo nemalé.

Nicméně, štěstí se na mě usmálo za malou chvíli po tom. Vlasec škubnul, mně se rozbušilo srdce, tlak se zvýšil do nebezpečných mezí a já skutečně zasekl rybu! Mojí první rybu!
“Hey mate, look at this bastard!” /Podívej, příteli, na toho bastarda!/ upozorňoval jsem pyšně Dareka, který to smutné ráno ulovil starou belu. A já vylovil jedinou rybu, jejíž jméno jsem si pamatoval. Ano, byl to okoun. A byl to macek. Celá vesnička se obdivovala mému úlovku. Žena rybu usmažila na večeři a oba jsme si báječně pochutnali. Jen to vraždění té krásné rybky se mi krajně příčilo. Ale to už je nedílnou součástí rybolovu.

A tak jsem rybačkám propadl. Nutím nic netušící návštěvy vstávat ráno v nekřesťanskou hodinu, aby mohli se mnou jít na ryby, vášnivě jim navazuji háčky, napichuji červíky a vybírám místa, která zaručují dobrý úlovek. Znalecky mluvím o různých druzích ryb, kdy a za jakých okolností berou, co žerou a jak se smaží.
Jsem nyní mistr na vyprávění rybářských historek a o tom jak velká ryba mi zase, k sakru, unikla. Jenom kouřit a odhazovat plastikové sáčky a pivní láhve nikdy nebudu. Teď už ale dost vyprávění, jelikož musím jít spát, protože ráno brzičko vstávám. Ti golfaři nemají ale rozum!

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"