Milan Lasica: Kto je najlepším priateľom človeka?

Rubrika: Literatura – Fejetony

Kto je najlepším priateľom človeka? Kniha, alebo pes? Pozrime sa na to zbližša.
Kniha nezaberie veľa miesta. Doma, v knižnici, môžete mať aj stovky, tisíce kníh. Ale koľko môžete mať doma psov? To je prvý argument v prospech knihy.
Ďalej. Kniha nepýta jesť. Ako je deň dlhý, ani jej to na um nezíde. Ani knihy veľmi náročné na čítanie nepýtajú jesť. Taký Proust, alebo Joyce. Dumasovi mušketieri sa tiež zaobídu bez stravy a koľko toho v priebehu deja pojedia a popijú. Najmä Porthos. Ak ich máte doma v knižnici nezatúžia ani po omrvinke. Hemingway. Väčšiu časť života prechlastal. A jeho knihy nič. Totálna abstinencia. Ani vody sa im nezažiada.
Pokračujme. S knihami netreba každé ráno a každý večer chodiť na prechádzku. Netreba ich, ako sa vraví, venčiť. Mne sa tento bohemizmus nepáči, ale preložené to znie ešte horšie.
Ďalší argument v prospech knihy. A keby ste si knihu niekedy aj zobrali zo sebou do parku, sadnete si na lavičku, držíte ju v rukách, nemusíte sa furt báť či vám neodbehne, ak ide okolo niekto tiež s knihou, tá vaša ostáva pokojná, nemyká sa a čo je nadôležitejšie – nebreše. Nebreše, nezavýja, neoblizuje vás, nezastaví sa pri každom strome, nemusíte po nej zbierať exkrementy. Ak je nevľúdne počasie, prší, je blato, alebo snehová pľačkanica, kedysi nazývaná loč-poč, kniha sa neušpiní, nezamaže, nezamočí. Keď sa vrátite domov nemusíte jej utierať laby, aby nezasvinila váš príbytok. Netreba ju kúpať, strihať a česať. Nemusíte ju ustavične odháňať z fotela. V noci k vám nelezie do postele. Ráno vás nedurí, aby ste už išli von.
Okrem toho kniha nesmrdí, ani nesmradí. Jediné čo ju približuje k psovi je, že aj knihy sa pretŕčajú na výstavách a získavajú ocenenia. Ale nie sú to vaše osobné knihy, sú to ich duplikáty. Tie vaše ležia pokojne v knižnici. Často nedotknuté. A teraz to najdôležitejšie. Kniha je síce ženského rodu, tá kniha, ale nemusíte ju dať kryť. Nemusíte zháňať vhodného psa s rodokmeňom, ani sa vám nezatúla a nevrhne dákeho bastarda. Ak chcete mať v knižnici bastarda, stačí kúpiť si menej hodnotnú knižku a strčiť ju medzi Faulknera a Dostojevského. Uvidíte, že nebudú protestovať.
A predsa...blížime sa k pointe... Často dávam pred knihou prednosť psovi. Prečo? Pretože kniha sa nevie radovať, keď sa vrátite domov. Neskrotne sa radovať z vášho návratu dokáže len pes. Vyskakuje od radosti, breše od radosti, oblizuje vás od radosti že ste sa vrátili, lebo v to už hádam ani nedúfal, hoci ste boli iba vyniesť smeti. Teší sa z vašej existencie. S takou intenzitou to nedokáže nielen kniha, ale ani manželka.

 OHLASY NA ČLÁNEK

Otevřený dopis noblesnímu komikovi:

Vážený a velmi vzácný pane Milane Lasico,
mám ve své knihovně jednu velmi drahocennou knížku s názvem „Jenže já jsem jen komik…“ a chci Vám říct, že i když nic „nepýta, nebreše a ani ma pri príchode domov radostne nevíta“ tak vězte, že mi často dělá velmi příjemnou společnost.

Pokaždé, když mě čeká důležité rozhodnutí, tak si ji jdu pohladit pro štěstí, vždyť mi radí „Nepátraj, čo bude potom, nehľaď na svet s nechuťou, kto sa zmieril so životom, zmieri sa aj so smrťou“, a když mě potká něco výjimečně příjemné, tak se jí jdu pochlubit a poděkovat jí za užitečné rady, ale také občas se stane, že na mne dolehne smutek, a to si jdu k ní pro útěchu, neboť mi prozradila, jak pobýt v dobré společnosti
„Už neviem, ktorý to bol rok, viedli sme spolu dialog pred zvedavými ľuďmi. Zrazu sa ozval prvý smiech a prešli sme na druhý breh - tam - kde sa rodia klauni“.

       


…předmluva Jána Štrassera….

Dotyky s Milanem Lasicou
Na podzim roku 2004 jsem se zeptal Milana Lasici, zda by byl ochotný strávit nějakou dobu se mnou a mým magnetofonem a odpovídat na moje otázky. Ty otázky by se dotýkaly jeho života, práce, rodiny, přátel, zálib a názorů. Prostě všeho, čeho se Milan Lasica dotýkal a co se dotýkalo a dotýká jeho. Zeptal se mě, co si od toho slibuji, a já jsem odpověděl, že se to ukáže, až se domluvíme. Pokud to vyjde tak, že by to mohlo být zajímavé i pro někoho jiného, mohla by z toho vzniknout kniha rozhovorů.

Milan Lasica souhlasil. A tak jsme se v zimě a na jaře roku 2005 téměř čtyři měsíce jednou až dvakrát týdně potkávali u něj doma nebo v jeho divadelní šatně ve Štúdiu L+ S a povídali jsme si.
Na každý rozhovor jsem se pečlivě připravil téma a řadu otázek, ale skoro vždycky se to nějak zvrtlo: drobná vedlejší otázka otevřela jiný motiv, jiné téma a Lasicovo vyprávění se vydalo vlastní cestou. Bylo to velmi zajímavé, řekl bych vzrušující. Milan Lasica umí vyprávět a má o čem vyprávět – domnívám se, že tato kniha je o tom důkazem. Jen mi je líto, že písmena a papír nedokážou zprostředkovat zvukovou podobu rozhovorů a hlavně smích.

Přemýšlím nad tím co mě vedlo k tomu, abych s Milanem Lasicou tuto knihu udělal. Vlastně jsem to už řekl: Umí vyprávět a má o čem, ale kupodivu nikdo toho dosud nevyužil. V době, kdy se pulty knihkupectví prohýbají pod haldami biografických knih o nejrůznějších celebritách a „celebritách“, taková osobnost jako Milan Lasica žádnou knihu, v níž by byl hlavní postavou, nemá.
Tak jsem to zkusil napravit.
Ján Štrasser
básník, textař, publicista, překladatel



Tady bych chtěla poděkovat pánovi Jánovi Štrasserovi za vynikající nápad, a vzkázat mu, že ten pokus o nápravu zvládl na výtečnou.

Vždyť snad právě díky panu Štrasserovi mám doma jedinečnou knížku, kterou jste mi podepsal 5.října 2006 po divadelním představení „Ilusionisti“ v Mladé Boleslavi. Vstupenky na představení byly od samého počátku oznámení „6. ročníku divadelního festivalu“ vyprodány a Váš divadelní soubor sklidil neutuchající aplaus.

Také jste mi ochotně podepsal album písniček „Bolo nás jedenásť“, které vydal Supraphon v roce 1969. Jsou to písně vskutku nadčasové, které nezestárnou ani v dalších stoletích.

A do třetice mám založenou (také s Vaším podpisem) povídku, kterou jste publikoval v Pozitivních novinách „Človek nad zlato“. Měla jsem sebou všechny Vaše povídky z PN ( v té době jich bylo celkem pět), ale nakonec jsem k podpisu vybrala tu, která mě oslovila nejvíce, snad i proto, že se nejspíše vztahovala ke ztrátě Vašeho dlouholetého přítele a partnera na divadelní scéně Júliuse Satinského.

Chci Vám ještě jednou poděkovat za nevšední zážitek z divadelního představení a nezapomenutelného setkání po představení, a také Vám chci popřát pevné zdraví, vrchovatě štěstí v osobním životě a mnoho úspěchů a uznání ve Vaší umělecké tvorbě.

Anastázia Mahovská
Mladá Boleslav

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 03. 2007.