Jiří Vlastník: Říkali mu Jardo Marais
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Setkal jsem se s ním až na sklonku jeho života. Patřil k té generaci umělců, o kterých mi král rozhlasových pohádek Karel Weinlich říkává – když oni vešli do studia, okamžitě jsme úctou ztichli. |
 nedovoluje se jmenovat na prvním místě. Po první světové válce tady byla dost bída a tak táta odjel na nábor pracovat do Francie. Byl výborný a všestranný lakýrník. Po půl roce nám poslal peníze, abychom mohli s mámou přijet za ním. Dojeli jsme do Vernonu. Tam bylo tehdy zvykem, že dělníci chodili do práce v modrácích, v jedné kapse láhev vína, ve druhé veku bílého chleba proloženou paštikami či sýrem. Táta trval na tom, aby mě vyslovovali co nejsprávněji, a tak jsem se psal Mares. Jaroslav ale neprošlo, Francouzi by tak dlouhé jméno nepřežili, a tak mě překřtili na Žaka. Já zůstal stát před krámem s roletou, kterou právě někdo krásně natřel fialovou barvou.  Pochopitelně, že jsem se o ní při čekání na maminku opřel… Přišli jsme k tetám, které tedy mohly obdivovat krásný pruhovaný, žlutofialový svetr. Je to jedna z mála vzpomínek na maminku, které mi zbyly. Byl jsem ještě malý chlapec, když umřela v nemocnici na tuberkulózu. Zůstal jsem pak s tátou sám, pochovali jsme ji na hřbitově ve Vernonu, který ale už neexistuje, byl zničen při bombardování za invaze spojenců. Navštívil jsem místa svého dětství až v roce 1956 při zájezdu Národního divadla do Paříže. Dostal jsem tehdy dokonce k dispozici auto s řidičem a průvodce, kteří se mnou projeli cesty mého mládí. Dojeli jsme až do vesnice, kde jsme kdysi měli od místního sedláka pronajatý dům. Stál jsem s dojetím po třech desítkách let před ohradou a nakukoval dírou po suku dovnitř do zahrady, na dům a vlastně ještě kamsi mnohem dál… titulky. Tam jsme tedy sedávali, a já s nadšenýma, rozzářenýma očima zbožňoval Chaplina. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem též tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář. Poznal jsem v oné restauraci Friga, Rin-Tin-Tina a všechny ty další báječné legendy. Šťastné dny ale netrvaly dlouho. Maminka začala stonat a já po jejím odchodu skončil na rok v sirotčinci, než mě dal tatínek do péče jedné rodiny. Jmenovali se Blanamovi a nebyli to vlastně ani Francouzi, ale Baskové. Paní jsem říkal maminko, měla dvě svoje děti, jednoho chlapce z Belgie a mě. Když jsem tedy dělal v tom padesátém šestém svou okružní jízdu krajinou svého dětství, paní Blanama jsem též navštívil. Ještě žila, dodnes ji mám před očima - tu šedovlasou paní s drdůlkem jako od Lotreca. Řekl jsem ji, že jsem ten a ten. „Á, ty jsi ten Němec! Ne, Čechoslovák. Ó, můj Žak!“ Tak jsem ji dal na památku hedvábný šátek.  e dvacátých letech přišli, nabízeli tátovi občanství i pozemky. A on to tehdy nepřijal, což se později ukázalo jako velká chyba, stejně jako to, že byl v odborech. Když přišla krize, prefekt mu vzal jako cizinci pracovní povolení a jeli jsme v roce 1931 šupem do Prahy, přesněji řečeno domů do Husince k babičce. Odjížděli jsme ze země mého mládí v malém náklaďáčku, deky, peřiny, nábytek. To, co se nevešlo, prodal táta vetešníkovi. Nechali jsme tam i náš statek včetně množství králíků, které táta choval a rozdával. Bez králíka od nás neodešla žádná návštěva… Když jsme tehdy odjížděli, přeskočil můj pes Medor plot a běžel za naším autem, já seděl na korbě a plakal. Medor běžel stále, až už nemohl. Chtěl jsem vyskočit za jízdy a vrátit se k němu, ke svým šťastným dnům. Nakonec Medor i statek zmizeli za obzorem, vše časem přebolelo, jenom dlouho, velmi dlouho jsem nemohl žádného psa mít….  ancii jsem se učil výborně, teď jsem měl ve škole problémy. I když jsem měl vlastně ve vzdělání náskok. Táta nakonec získal práci v Českém Brodě jako - dnes by se řeklo - malíř jakýchsi billboardů či figurín. Nebyl tam však dlouho, pohádal se s majitelem a byl rok bez práce. Což byla v té době katastrofa. Český Brod byl v té době v rukou sociálních demokratů, kteří se snažili život lidí bez práce jak to šlo ulehčit. Poznal jsem tak záhy, jak chutná obecní polévka. Chodil jsem do Masarykovy dělnické akademie, později do Českého Brodu do měšťanky. A nemohl jsem stále dohnat češtinu. Mou nejčastější známkou z rodného jazyka byla čtyřka. Sloh jsem měl ovšem výborný. To mě bavilo už ve Francii, kde jsem si i přivydělával, když jsem psával statkářským synkům, kteří často pílí a talentem zrovna nevynikali, domácí slohové práce. Napsal jsem třeba tři, nejlepší si ponechal a dvě prodal po franku. A poznával pomalu třídní rozdíly a nespravedlnost – synkové patřičně bohatých sedláků šli domů s jedničkou a já většinou s dvojkou.  Přežili jsme nejhorší dny. Táta pak dostal práci v továrně Ogar v Praze ve Strašnicích, mnohem později to bylo vývojové oddělení Javy. A já se tam učil zámečníkem. Chtěl jsem se sice stát malířem nebo jít v tátových stopách a vyučit se lakýrníkem, protože mně se tátovo řemeslo moc líbilo. Vzpomínám, jak maloval, jak jsem tomu já říkával, zpívané obrázky. To mě poslal v neděli pro za dvě koruny míchaného piva. Napil se, začal malovat a ke každému detailu svého obrázku si pobrukoval jinou melodii. Zpíval si šlágr, když maloval listí, svůj šanson měly velehory, jiný zase vesnický voříšek u své boudy či kopretiny ve váze. Chtěl jsem také jednou tak v pohodě popíjet míchané pivo a prozpívat se životem nad svými obrázky, ale měli jsme na výtvarnou výchovu profesora, který kladl důraz spíše na rýsování než na kreslení, a tak jsem nakonec místo u plátna a palety skončil u rýsovacího prkna. Učil jsem se zámečníkem a přiznávám se – vůbec mě to nebavilo. A opravdu jsem nikdy dobrým zámečníkem nebyl….  jsem se přes tuto organizaci dostal k sociální demokracii, stal jsem se jako šestadvacetiletý nejmladším předsedou v místní odbočce Sociálně-demokratické mládeže. DTJ bylo vlastně její sportovní složkou. „Detejáků“ bylo v Českém Brodě víc než Sokolů. A řádně jsme se hecovali. „Chceš-li míti z dítka vola, pošli si ho do Sokola,“ byla jedna z našich oblíbených průpovídek. Sokolové nám ovšem nezůstali nic dlužni. Tak jako oni měli populární sokolovny, my měli své „liďáky“, kam jsme chodívali cvičit. Součástí našeho lidového domu bylo i divadlo a biograf, kde jsem spatřil svůj první zvukový film. Hrál jsem tu i svou první roli. Bylo to v dětské opeře, kterou s námi na měšťance nastudoval náš třídní profesor. Dali jsme ji název Stavíme si město nové a každý jsme zpívali několik rolí. Mělo to jít dokonce do rozhlasu, přijeli tam s technikou, ale kluci nějak popletli party a tak se to nakonec nevysílalo. Má první premiéra se tedy moc nevydařila. Ve Strašn  icích jsem v divadle spojeném se sociální demokracií pokračoval. Byl zde v té době významný divadelní ochotnický spolek Aragon. Na Vinohradech pak jakýsi Václav Válek vedl soubor Zapadlí talenti. Byla to též levicová scéna, měli dokonce svá vlastní slova na hry a písně Voskovce a Wericha. A my s nimi měli dost silnou družbu. Vedli je dva židovští chlapci a zde začínal svou hereckou dráhu třeba Pepík Pehr. S Aragonem jsme zprvu hráli jen scénky proložené zpěvem, později jsme si troufali i na větší celky. Se Suchomelem, který později působil jako profesionál v Divadle mladých, jsme vytvořili dvojici jako Voskovec a Werich. Zdůrazňuji jako. Osvobozené divadlo nás všechny nakazilo, bylo naším velkým vzorem… |
Foto © z archivu Jaroslava Mareše
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 11. 2005.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Menzel |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Blanka Kubešová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Milan Markovič |
 |
Karel Šíp |
 |
Vladimír Just |
 |
Dáša Cortésová |