Přiznám se, že zprvu na mě působila vaše aktivita (projekt) tak trochu utopisticky. Ve světě, kde hlavně převažují ekonomická hlediska nad těmi duchovními… Co vás přimělo k myšlence oslovit známé osobnosti a požádat je o příspěvek do knížky (projektu) „Pošli to dál“? Projekt POŠLI TO DÁL je asi tak bláhový jako je bláhové psát poezii, zvláště poezii duchovní, asi tak bláhové jako ptát se po smyslu bytí, tak bláhové jako samotný altruismus, avšak bláhovější je považovat duchovní hodnoty za méněcenné, a hodnoty, které společnost má, za neměnné. Mnozí si vzpomenou, jak toužili mít nové d
žíny a jak na ně sháněli bony, jak moc si přáli ochutnat svobodný svět za „železnou oponou“. Dnes je svoboda téměř samozřejmá, podle ekonomického zajištění patříme mezi bohatší menšinu lidské populace. Nemůžeme však říci, že tím se nás už netýkají všemožná lidská trápení, že nechceme dál o něco usilovat, o něco víc, než dokáže nabídnout konzumní společnost. Nejenom že každá generace má své ideály, má veliké hledačství a ptá se po smyslu bytí, mladé lidi nevyjímaje, ale navíc na čím dál víc vyčerpané planetě Zemi budou zřejmě platit jiná hodnotová měřítka. Budou váženi ti, kteří dokáží rozumně naložit nejen sami se životem svým, ale jako světlonoši ukáží cestu jiným, dosud zmateným a nezorientovaným v nové složitostí bytí. Nad slabšími rozprostřou ochrannou clonu vědomí, že máme zde na Zemi veliký úkol, jenž nám, důvěryhodným, obdařeným patřičnou inteligencí, byl vložen do rukou: život zachovat ve vší rozmanitosti, krášlit ho a pěstovat do duchovní krásy. Cesta tohoto úkolu je dlouhá a nesnadná, avšak jediná možná. Nacházet východiska v krizích je úkol úctyhodný a ti, kteří to dokáží nejen pro sebe ale i pro druhé, budou ctěni víc než hledači zlatých pokladů. Přeci jenom povídat o Boží lásce a předávat ji dál v době, kdy měřítka (kritéria) úspěšnosti zejména pak pro mladou generaci jsou úplně jinde?!Domnívám se, že každý, kdo našel v sobě sílu zdolat zdánlivě nepřekonatelné, a komu se navíc dostalo milosti daru slova, daru tvorby, měl by o své zkušenosti povědět jiným, totiž to důležité, že jsme vystaveni takovým zkouškám, kterým čelit lze, i když se to zdá téměř nemožné. Zdoláním zkoušky se člověk na své duchovní cestě posouvá o kousek dál. „Když roztok je nasycen, zrodí se krystal. Pošli to dál“, napsala jsem kdysi dávno v jedné básni. Nějaký čas jsem myšlenku projektu nosila v hlavě. Od myšlenky k realizaci zase uběhla nějaká doba. Nejdříve jsem oslovila osobnosti, které jsem již znala, např. prof. Zdeňka Matějčka a malíře Jana Kristoforiho, zda by projekt podporovali. K myšlence projektu vzkazů lidem a Vesmíru mě přivedla osobní zkušenost, že se obvykle vracím k úryvkům básní a jednotlivým myšlenkám autorů. Když si je nezapíšete a v knize neoznačíte, znovu je sotva najdete. Vím dobře, jak jsem se vracela k úžasným metaforám Joyceova Odyssea ve výpiscích. Před třemi lety jsem při autorském čtení z knížky Je jaro, mé básni přeložené do 36 jazyků, vyhlásila v Náprstkově muzeu textem výzvy POŠLI TO DÁL projekt. Právě v té době mě oslovila redakce KDO JE KDO v ČR a zařadili mě do stejnojmenného slovníku 2002. Bylo 
to jako na zavolanou. Podle tohoto výtisku jsem oslovovala osobnosti, avšak rozhodně ne všechny, které bych si přála, to bylo neproveditelné. Pomohla mi redakce Literárních novin a text výzvy přetiskla. Výzva putovala k literátům, vědcům i výtvarníkům, kteří na text výzvy reagovali. Zde bych vzpomenula vzácné pomoci malíře Zdeňka Hajného, který výzvu šířil mezi přátele své. Znamenalo to však rychle příspěvky redakčně zpracovat a na jaře 2003 představit v Náprstkově muzeu hotovou knihu, následující jaro knihu POŠLI TO DÁL II, přičemž se stalo již krásnou tradicí z hotových knih, i z připravovaných, číst též v GALERII CESTY KE SVĚTLU Zdeňka Hajného a v Jindřišské věži. Teď právě chystám autorská čtení z knížky „do třetice“, POŠLI TO DÁL III. Každým rokem přibývá nejen na počtu stránek, ale i na rozmanitosti příspěvků. Jestliže výzva první byla v rovině všeobecné, výzva druhá směřovala do Kosmu, nosným námětem knížky třetí jsou objevy v oblasti lidského genomu. „Shledáváš, že věda se Bohu přibližuje. Žasneš s každým dalším nahlédnutím do tajemství zrakům sice skrytého, a přece zřejmého, do tajemství genomu, naší genetické výbavy, jež vychází pouze ze čtyř písmen abecedy: A, G, T a C, magických písmen zázračné DNA (kyseliny deoxyribonukleové), jejichž střídání a kombinace vlastně představuje základní šifru genetické informace, skutečné Slovo na počátku všeho.“ To je citace z výzvy POŠLI TO DÁL III. Tato myšlenka genetika prof. MUDr. Františka Novotného, DrSc., mě velmi inspirovala. To hlavní však, oč mi v projektu šlo, bylo předat dál svůj vlastní odkaz, předat dál vlastní zkušenost, jak obstát ve zkoušce, jak překročit osudové mezníky a zůstat přitom nejen celý, ale naopak posilněný onou zkouškou. Mezi přispěvateli textů jsou i velcí hrdinové. Ač sami s handicapem, našli svoji cestu, našli světlo v podobě Boha a dobrého člověka, a to šíří tím, že dokázali žít bez nářků, a i když obtížně, přece se vyrovnávají s realitou velice důstojně. Obrátila jste se na vládní činitele?(Jestliže ano, tak na koho a s jakým úspěchem?) (Říká se, že národ má takové vedení, jaké si zaslouží…) Z oslovených státníků mi osobně odpověděl jen Václav Klaus krátce opřed tím, než byl zvolen prezidentem. Jeho dopis je otištěn v knize Pošli to dál. Václav Havel jako končící prezident byl chráněn neprostupnou administrativní hradbou. Pokusila jsem se vysvětlit pisatelce záporné odpovědi, že spisovateli a filozofovi velikosti Václava Havla by jeho osobní vzkaz zabral jen okamžik, pokud by se až k němu výzva dostala. Bylo mi odpovězeno v tom smyslu, že pan prezident čas nemá a mít nebude na věci vlastní, natož cizí, a to ani až nebude prezidentem. Určitou hradbou je obstoupen i pan kardinál Miroslav Vlk. Z Vatikánu naopak přišel krásný osobně napsaný pozdrav, který otiskuji v knize Pošli to dál III. Jak hodnotíte současný stav naší společnosti? Není všechno jak má být, avšak pro nářky místo není. Je určitě mnohem, mnohem víc pozitiv, než jsme ochotni vidět. Nejsme tak úplně konzumní společnost a doufám, že právě u nás, v našem národě bude vždy místo pro duchovní hodnoty, ať právě vládne ten či onen. Jak hodnotíte situaci v umění a kultuře? Chci hodnotit jen to prostředí, které znám. Jsem básnířka a mohu otevřeně říci, že duchovní poezie je v kultuře Popelkou, Spící krasavicí, na kterou si společnost až tehdy vzpomene, až zase bude v nouzi. Navzdory tomu všemu musím říci, že se jí dobře daří v určitém okruhu lidí. Mezi duchovními básníky a lidmi duchovními, ať již umělci, vědci, anebo jejich čtenáři, jsem poznala vzácné přátele, lidi velice čestné, tvůrčí, skutečné osobnosti. Počítám-li autory příspěvků, čtenáře knížek a návštěvníky autorských večerů, jsou jich skutečně tisíce. Potěšitelné je, že se k duchovním kulturním hodnotám hlásí mladí lidé. Jak vy sama vnímáte otázku Boha, Boží prozřetelnosti, Boží síly a lásky? Jsem křesťanka a pro mne Bůh samozřejmě je. Je nám téměř nadosah, i když nedosažitelný. Jistě se mu nelíbí, jak si ho různé skupiny lidí přivlastňují až do nevraživosti mezi sebou. Je Otcem, který nás miluje a odpouští nám, totéž však očekává od nás i ve vztahu mezi našimi bližními. Dostává se nám od něho Milosti v podobě tvůrčích schopností, které však nikdy nesmí být zneužity. Pocítíme jeho vůli tehdy, když jsme vnímaví a nasloucháme. Ač jsou naše projekty velmi odvážné, jsou-li v souladu s Boží vůlí, dostane se nám dalších nápadů a síly k jejich realizaci. Zkušenosti z práce na mých knížkách a projektu Pošli to dál tento můj názor dokazují. V určitých obtížných situacích se náhle objevuje řešení jako světlo, jako cesta, jako naděje. Je to podaná ruka Boží prozřetelností. Mít stále čisté svědomí je jistě velmi důležité. Pak je asi možné očekávat pomoc i odpuštění. Každý z nás je vystaven obrovskému tlaku společnosti a svého okolí – zaměstnavatele, rodiny, školy atd. Všechno se zrychluje, nároky se stupňují. Z toho vyplývá celá řada problémů, narůstající únava, stres apod. Lze se proti tomu podle vás účinně bránit? Všechno je v úžasně rychlém pohybu, nic není neměnné, vyvíjí se podle svých zákonitostí, kterým bychom se měli snažit co nejvíc porozumět. Je nesmyslné bát se předem neznámého a zabezpečovat se proti všem možným eventualitám, které vůbec nemusí nastat. Ovšemže to neznamená být lehkomyslní, naopak, znamená to svědomitě a zodpovědně se připravovat na úkoly, které známe anebo očekáváme, a to včas, ne v časové tísni. Měli bychom si věřit, že až určitá situace nastane, dokážeme ji řešit. Nic bychom neměli odkládat z pohodlnosti. Dávat přednost věcem důležitým. K úkolům přistupovat beze strachu, avšak s plným nasazením. Naladit se na kladné emoce a vlnění dobra, nepomáhat špatnému, nevpouštět do své blízkosti zlo. Sladit zájem rodiny a náročného zaměstnání je pro dnešní mladé lidi jistě náročné, ale to bylo vždycky a je asi všude jinde ve vyspělém světě. Podstatnější je spolehlivost partnera než určitý blahobyt. Srdce a cit si samy řeknou, co je správné, jen nesmějí být přehlušeni. Jsme na to dva… Jsme rodina… A nakonec ještě rada pro začínající autory: nesedět nad prázdným papírem, nýbrž zapisovat, stále zapisovat myšlenky, nápady, slovní spojení, metafory. Zpravidla se neopakují, nepřicházejí znovu. básnířky Věry Ludíkové se ptal Jaroslav Kňap převzato z časopisu ASTRO
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 04. 2005.
žíny a jak na ně sháněli bony, jak moc si přáli ochutnat svobodný svět za „železnou oponou“. Dnes je svoboda téměř samozřejmá, podle ekonomického zajištění patříme mezi bohatší menšinu lidské populace. Nemůžeme však říci, že tím se nás už netýkají všemožná lidská trápení, že nechceme dál o něco usilovat, o něco víc, než dokáže nabídnout konzumní společnost. Nejenom že každá generace má své ideály, má veliké hledačství a ptá se po smyslu bytí, mladé lidi nevyjímaje, ale navíc na čím dál víc vyčerpané planetě Zemi budou zřejmě platit jiná hodnotová měřítka. Budou váženi ti, kteří dokáží rozumně naložit nejen sami se životem svým, ale jako světlonoši ukáží cestu jiným, dosud zmateným a nezorientovaným v nové složitostí bytí. Nad slabšími rozprostřou ochrannou clonu vědomí, že máme zde na Zemi veliký úkol, jenž nám, důvěryhodným, obdařeným patřičnou inteligencí, byl vložen do rukou: život zachovat ve vší rozmanitosti, krášlit ho a pěstovat do duchovní krásy. Cesta tohoto úkolu je dlouhá a nesnadná, avšak jediná možná. Nacházet východiska v krizích je úkol úctyhodný a ti, kteří to dokáží nejen pro sebe ale i pro druhé, budou ctěni víc než hledači zlatých pokladů. 
